Deutsch · English · Français · Čeština · Nederlands · Polski · Italiano
Dějiny Drážďan
1. Od bažinatého lesa k městu u mostu
Dlouho předtím, než existovaly Drážďany, byla široká údolní niva Labe vyhledávaným místem k osídlení. Úrodné sprašové svahy na levém břehu řeky přilákaly před více než sedmi tisíci lety první zemědělce – lid takzvané kultury s lineární keramikou, pojmenované podle pásů, jimiž zdobili své hliněné nádoby. V Nickernu, dnes městské čtvrti na jihovýchodě, vybudovali v pátém tisíciletí před Kristem velké rondely: kruhové příkopy s palisádami, možná místa shromáždění či kultu. Archeologové v nich vidí první monumentální stavby na drážďanské půdě. Později následovali lidé doby bronzové a železné; na skalní ostrožně nad údolím Plauenscher Grund u Coschütz vzniklo hradiště Heidenschanze, opevněné sídliště, které působilo téměř jako malé město. V době stěhování národů se v údolí utišilo, až koncem šestého století táhly z Čech po proudu Labe slovanské rodiny a usadily se tu. Jim vděčí město za své jméno: Drežďany znamená zhruba lidé v bažinatém lese či v lužním lese. Kdo dnes kráčí po suchých, dlážděných náměstích starého města, sotva tomu uvěří – tehdy však byla labská niva vlhkou lesní krajinou protkanou slepými rameny. Území se v desátém a jedenáctém století nazývalo župa Nisan a jeho obyvatelé Nisané. Poté co němečtí králové roku 929 vybudovali v Míšni hrad, pronikala do župy postupně moc i církev říše. Hradské správy jako Briesnitz a Niederwartha zajišťovaly zemi. Od dvanáctého století se v údolí Labe prosadili Wettinové, míšeňská markrabata – onen knížecí rod, který měl Sasko utvářet přes osm století. Kdy přesně se z osady stalo město, neprozrazuje žádná zakládací listina. Mnohé svědčí pro to, že město bylo plánovitě založeno kolem roku 1173 nebo o něco později: v místě, kde se dalo Labe dobře překročit a kde se křížily obchodní cesty. Přechod přes řeku chránil první dřevěný hrad; zhruba do roku 1230 byl nahrazen kamennými stavbami. Dne 31. března 1206 se Drážďany poprvé objevují v listině – datum, k němuž město v roce 2006 oslavilo osm set let své existence. O deset let později, roku 1216, jsou Drážďany výslovně označeny jako civitas, tedy město. Markrabě Dětřich Utiskovaný tu občas pobýval, středem marky však byla stále Míšeň. Mladé Drážďany byly městem kupců a řemeslníků, založeným podle vzoru bohatého horního města Freibergu: síť uliček kolem tržiště, hradby, brány. Za hradbami ležel kostel Frauenkirche, nejstarší farní kostel v okolí, už brzy cíl poutí. A pak tu byl most. Už ve třináctém století se přes Labe klenul kamenný most – jeden z nejstarších v celé střední Evropě. Učinil z Drážďan místo, kde bylo možno širokou řeku bezpečně překročit, a právě z toho vyrostl význam města. Na druhé straně řeky rostla samostatná osada, Altendresden – zárodek dnešního Neustadtu. Obraz, který je dodnes vidět z Brühlsche Terrasse, řeka, most, oba břehy, je tedy založen už v těchto počátcích. Když tedy stojíte na mostě Augustusbrücke, stojíte na místě, kde dějiny Drážďan v podstatě začaly.
2. Kreuzkirche, mor a husité – středověké Drážďany
Ve třináctém a čtrnáctém století byly Drážďany jedním z mnoha venkovských měst, ale městem se zvláštním pokladem. Kostel sv. Mikuláše na náměstí Altmarkt získal třísku z Kristova kříže – tak tomu alespoň tehdejší lidé věřili. Relikvie přitahovala poutníky, kostel dostal nové jméno – Kreuzkirche (kostel sv. Kříže) – a vznikla při něm škola s chlapeckým sborem. Tento drážďanský Kreuzchor zpívá dodnes; v roce 2016 oslavil osm set let své existence a patří tak k nejstarším chlapeckým sborům na světě. Půjdete-li v sobotu odpoledne na nešpory do kostela Kreuzkirche, uslyšíte tedy tradici, která je starší než téměř cokoli jiného ve městě. Politicky prožívaly Drážďany neklidné časy. Po smrti markraběte Jindřicha Jasného v roce 1288 se wettinská vláda na několik let rozpadla. Drážďany několikrát změnily pána: Jeden wettinský dědic prodal zemi roku 1289 českému králi Václavu II., později se jí zmocnil braniborský markrabě, až nakonec Fridrich Statečný (der Freidige) město pro Wettiny opět získal. Na listině z roku 1309 se dochovala nejstarší městská pečeť – první znak Drážďan. Kolem roku 1300 se připomíná učitel, koncem třináctého století zde existoval františkánský klášter; jeho kostel, pozdější Sophienkirche, stál na Postplatz až do 60. let 20. století. Jako všude v Evropě přinášely epidemie, požáry a povodně znovu a znovu utrpení. Labe bylo zároveň životní tepnou i nebezpečím: Neslo dřevo, sůl a obilí, ale také pravidelně vystupovalo z břehů. Na pravém břehu Labe vyrůstalo Altendresden a v roce 1403 získalo vlastní městská práva – byla to tedy dvě města, spojená mostem, s vlastními radami a vlastními zájmy. Teprve v roce 1549 byla sloučena v jedno město. Těžká katastrofa přišla v roce 1429. Husité, stoupenci českého reformátora Jana Husa upáleného v Kostnici, táhli válečnými výpravami sousedními zeměmi, které proti nim bojovaly. Jejich obávaná vojska s vozovými hradbami dorazila i k Drážďanům a zničila velké části města, zejména Altendresden. Pro obyvatele to byl šok, který dlouho doznívali; hradby byly poté zesíleny. V patnáctém století byl navíc vybudován mlýnský náhon Weißeritzmühlgraben, umělý kanál, který poháněl mlýny a zásoboval město vodou – kus středověkého inženýrského umění, jehož průběh lze dodnes tušit z názvů některých ulic. Kolem roku 1500 žilo v Drážďanech, Altendresdenu a předměstích dohromady snad šest tisíc lidí. Zní to jako málo, ale Drážďany tím byly v Sasku úctyhodným městem. Lipsko bylo větším obchodním centrem, Freiberg bohatším horním městem a Míšeň měla biskupa a starý hrad. Drážďanům chyběl stálý knížecí dvůr. To se mělo změnit ve druhé polovině patnáctého století. Po smrti kurfiřta Fridricha Dobrotivého v roce 1464 vládli zemi společně jeho dva synové Arnošt a Albrecht – a přesunuli své sídlo z Míšně do Drážďan. Tím začal vzestup z venkovského městečka u mostu k hlavnímu městu. Jak se stalo, že si Drážďany tuto roli trvale udržely, Vám povím v příští kapitole.
3. Sídlo Albertinců
V roce 1485 si oba wettinští bratři Arnošt a Albrecht rozdělili svou zemi – událost, která vešla do učebnic dějepisu jako lipské dělení a utvářela Sasko na celá staletí. Arnošt, starší z nich, směl dělení navrhnout, Albrecht si vybíral. Vzal si Míšeňsko s Drážďany; Arnošt dostal Durynsko a kurfiřtskou hodnost, tedy právo spoluvolit německého krále. Od té doby byly Drážďany bez přerušení sídlem albertinské větve Wettinů – až do konce monarchie v roce 1918. Sotva se město stalo rezidencí, postihla ho těžká rána. V červnových dnech roku 1491 vypukl velký požár a zničil většinu domů. Město bylo znovu postaveno, nyní s více kamenem a méně dřevem, a dvůr dal území města vyznačit hraničními kameny. Za vévody Jiřího, zvaného Vousatý, byly Drážďany od roku 1521 silněji opevněny a dostaly podobu důstojnou rezidence. Jiří dal ve 30. letech 16. století na labské straně zámku postavit nádherné křídlo s branou, Georgentor (Jiřího bránu). Ta je považována za jednu z nejranějších renesančních staveb v Německu. Na této bráně visel dlouhý kamenný vlys s tancem smrti: Smrt vede v reji lidi všech stavů, papeže, císaře, měšťana, dítě. Reliéf přečkal požáry i války a dnes je k vidění v kostele Dreikönigskirche v Neustadtu – tiché, působivé místo, které mnoho návštěvníků přehlédne. Vévoda Jiří byl přesvědčeným odpůrcem Martina Luthera. Zatímco v sousedním ernestinském kurfiřtském Sasku s Wittenbergem začínala reformace, on držel svou zemi při staré víře. Teprve po jeho smrti v roce 1539 zavedl jeho bratr Jindřich, zvaný Pobožný, reformaci i v Drážďanech. V kostele Kreuzkirche se nyní kázalo evangelicky, kláštery byly zrušeny a jejich statky připadly zeměpánovi a městům. Pak přišel velký obrat. Jindřichův syn Mořic byl ctižádostivý, chytrý a bezskrupulózní politik. Ačkoli sám evangelík, spojil se ve šmalkaldské válce s katolickým císařem Karlem V. proti protestantským knížatům – mezi nimi i proti svému vlastnímu bratranci, ernestinskému kurfiřtovi Janu Fridrichovi. Po bitvě u Mühlbergu v roce 1547 byl bratranec poražen a zajat. Za odměnu získal Mořic kurfiřtskou hodnost a velké části ernestinských zemí. Protestanti ho nazývali Jidášem z Míšně. Pro Drážďany to však znamenalo vzestup do první řady: Město bylo nyní hlavním městem kurfiřtství, jedné z nejmocnějších zemí v říši. Mořic přestavěl zámek na jednu z největších rezidencí své doby a dal město obehnat moderními baštami. Zbytek tohoto opevnění si lze prohlédnout dodnes, v kasematech pod Brühlsche Terrasse. Rok po získání kurfiřtské hodnosti, v roce 1548, založil Mořic dvorní kantorei, tedy sbor a hudební kapelu pro dvůr. Z ní vzešla Sächsische Staatskapelle (Saská státní kapela), jeden z nejstarších orchestrů na světě, který dnes hraje v Semperově opeře. Mořicovi samotnému nezbylo mnoho času: Již v roce 1553 zemřel na zranění, které utrpěl v bitvě u Sievershausenu. Jeho pomník, Moritzmonument, stojí jako nejstarší pomník města u Brühlsche Terrasse: Mořic na něm předává kurfiřtský meč svému bratru Augustovi.
4. Kurfiřt August, kunstkomora a dlouhá válka
Po Mořicovi nastoupil v roce 1553 jeho bratr August – nikoli vojevůdce, nýbrž správce, sběratel a otec země. Za něj kurfiřtské Sasko zbohatlo a Drážďany získaly mnoho ze svých nejdůležitějších institucí. August dal postavit velkou zbrojnici, v níž se skladovaly zbraně země; z této budovy se o staletí později stalo Albertinum, které dnes vystavuje umění devatenáctého a dvacátého století. V roce 1556 zřídil mincovnu, založil knihovnu, z níž vzešla dnešní Saská zemská a univerzitní knihovna, a dal postavit kostel Annenkirche, pojmenovaný po své manželce. Kurfiřtka Anna, dánská královská dcera, byla známá v celém Sasku: Provozovala vlastní lékárnu, sbírala recepty a starala se o zahrady a zemědělství. Lidé jí říkali Matka Anna. Snad nejvýznamnějším založením však byla kunstkomora z roku 1560. V několika místnostech zámku sbíral August nástroje, vědecké přístroje, hodiny, kuriozity, umělecká díla a přírodniny. Z tohoto knížecího kabinetu kuriozit vzešla v průběhu staletí velká drážďanská muzea – Grünes Gewölbe (Zelená klenba), Mathematisch-Physikalischer Salon, Rüstkammer (zbrojnice) a mnohá další. Navštívíte-li dnes Státní umělecké sbírky, kráčíte tedy po stopě, která začala v roce 1560. Za Augustových nástupců vznikl Stallhof, kde se pořádaly rytířské turnaje a hry s kroužkem; bronzové sloupy, u nichž jezdci kopím mířili na kroužek, tam stojí dodnes. Vnější zeď Stallhofu je ta zeď, na niž byl později umístěn slavný Fürstenzug. Pak v roce 1618 začala třicetiletá válka a Sasko bylo do ní vtaženo. Kurfiřt Jan Jiří I. kolísal mezi stranami: Jednou bojoval s císařem, jindy se Švédy. Samotné Drážďany sice nikdy dobyty nebyly, válka však do města přinesla hlad, drahotu a mor. Mnoho obyvatel zemřelo, obchod a řemesla ležely ladem. Zároveň působil u dvora muž, který je dnes považován za nejvýznamnějšího německého skladatele před Bachem: Heinrich Schütz. Od roku 1617 byl dvorním kapelníkem v Drážďanech a zůstal jím, s přestávkami, přes půl století, až do své smrti v roce 1672. V nejhorších válečných letech se jeho kapela scvrkla na několik málo hudebníků; Schütz psal pro toto malé obsazení, v dopisech prosil kurfiřta o peníze pro své zpěváky a hudbu přesto válkou provedl. Po vestfálském míru v roce 1648 se město pomalu zotavovalo. Za Jana Jiřího II. se ke dvoru vrátila nádhera a slavnosti. Od roku 1670 vznikalo Friedrichstadt s prvními manufakturami a v roce 1676 byl založen Großer Garten s barokním palácem uprostřed – dnes zelené plíce Drážďan. V roce 1685 vyhořelo Altendresden na druhém břehu Labe téměř úplně. Město bylo poté znovu postaveno podle jednotného plánu, se širokými, rovnými ulicemi – a brzy dostalo nové jméno: Nové královské město, zkráceně Neustadt. Kdo dnes jde od mostu Augustusbrücke ulicí Hauptstraße nahoru ke Zlatému jezdci (Goldener Reiter) a dál na Albertplatz, sleduje právě toto barokní plánování. A tím jsme se dostali k muži, který Drážďany utvářel jako nikdo jiný.
5. August Silný, Zwinger a bílé zlato
Fridrich August I. se stal saským kurfiřtem v roce 1694, spíše nečekaně, poté co jeho starší bratr zemřel na neštovice. Potomstvo ho zná jako Augusta Silného – kvůli jeho pověstné tělesné síle, o níž koluje mnoho historek, třeba že prý holýma rukama ohýbal podkovy. Jeho skutečnou silou však byla ctižádost. V roce 1697 se nechal zvolit polským králem; kvůli tomu dokonce přestoupil ke katolické víře – on, vládce země, která byla téměř celá evangelická. Od té doby byl kurfiřtem v Drážďanech a králem ve Varšavě a chtěl, aby to bylo na jeho sídelním městě vidět. Drážďany měly soupeřit s Versailles, Vídní a Římem. Jeho stavitel Matthäus Daniel Pöppelmann a sochař Balthasar Permoser vytvářeli od roku 1710 Zwinger. Původně byl zamýšlen jako oranžerie a nádherné slavnostní prostranství, kde dvůr pořádal své slavnosti – turnaje, maškarády, ohňostroje. Při svatbě jeho syna s císařskou dcerou Marií Josefou v roce 1719 slavily Drážďany celé týdny a Zwinger byl jedním z jejích jevišť. Korunní brána s polskou královskou korunou na střeše, Wallpavillon a Nymphenbad patří dodnes k nejkrásnějším stavbám evropského baroka. Druhým velkým záměrem byl porcelán. Evropa obdivovala čínský a japonský porcelán a platila za něj nehorázné sumy – mluvilo se o bílém zlatu. August trpěl, jak sám napsal, doslova porcelánovou posedlostí. Zároveň držel v Drážďanech v zajetí mladého muže, který tvrdil, že umí vyrobit zlato: lékárnického pomocníka Johanna Friedricha Böttgera. Zlato Böttger nikdy nevyrobil. Spolu s učencem Ehrenfriedem Waltherem von Tschirnhausem a horníky z Krušných hor však experimentoval s jíly a vypalovacími teplotami – a v roce 1708 se v jedné drážďanské laboratoři podařilo vyrobit první evropský tvrdý porcelán. V roce 1710 založil August porcelánovou manufakturu na hradě Albrechtsburg v Míšni, kde se dalo tajemství lépe uhlídat. Böttgerovy laboratoře pod baštou Jungfernbastei si dnes můžete představit v kasematech. August sbíral porcelán v obrovském množství. Dokonce vyměňoval vojáky za porcelán: pruskému králi dal pluk dragounů a dostal za něj velké čínské vázy s víky, kterým se dodnes říká dragounské vázy. Pro svou sbírku nechal přestavět Japonský palác v Neustadtu. Umělecké poklady svého rodu nově uspořádal: od roku 1723 nechal na zámku zřídit Zelenou klenbu, klenotnici plnou zrcadel, zlata a drahokamů, kterou už za svého života ukazoval vybraným návštěvníkům – jedno z nejstarších muzeí Evropy. Jeho zlatníci kolem Johanna Melchiora Dinglingera v ní vytvořili zázračná díla, jako je Dvůr v Dillí v den narozenin Velkého Mogula s více než stovkou drobounkých figurek posázených drahokamy. Za Augusta se Drážďany mohutně rozrůstaly, Augustův most byl rozšířen, Moritzburg a Pillnitz se proměnily v zámky pro lov a zábavu. A samozřejmě se dodnes vypráví o jeho mnoha milenkách, především o hraběnce Cosel, která byla později téměř padesát let držena na hradě Stolpen. August zemřel v roce 1733 ve Varšavě. Jeho srdce však, jak si to přál, spočívá v schránce v katolickém dvorním kostele (Hofkirche) v Drážďanech. A na náměstí Neustädter Markt dodnes jezdí jako Zlatý jezdec, pozlacený a v póze římského císaře.
6. Frauenkirche, dvorní kostel a Canalettův pohled
Ve stejné době, kdy katolický král zkrášloval své sídelní město, postavili evangeličtí drážďanští měšťané své vlastní znamení. Starý kostel Frauenkirche byl zchátralý a příliš malý. Městská rada pověřila novostavbou radního tesařského mistra George Bähra a Bähr navrhl něco, co tu ještě nebylo: evangelický kazatelský kostel s centrálním půdorysem, v němž mohl každý kazatele vidět i slyšet, a nad ním mohutnou kupoli celou z pískovce. Drážďanští jí říkali Kamenný zvon. Stavělo se v letech 1726 až 1743; sám Bähr se dokončení už nedožil. Mnozí odborníci pochybovali, zda těžká kupole vydrží – vydržela, déle než dvě stě let. Pro Johanna Sebastiana Bacha byly nové Silbermannovy varhany kostela Frauenkirche událostí; v roce 1736 na ně odehrál koncert před početným publikem. Augustův syn Fridrich August II., jako polský král August III., byl méně stavitelem a spíše sběratelem umění. Pro svou obrazárnu kupoval mistrovská díla po celé Evropě, mimo jiné v roce 1754 Raffaelovu Sixtinskou madonu z Piacenzy – obraz s oběma zadumanými andílky na spodním okraji, které dnes uvidíte na nespočtu pohlednic. A protože dvůr byl katolický, ale země evangelická, potřeboval král vlastní velký kostel. Italský stavitel Gaetano Chiaveri postavil v letech 1739 až 1755 katolický dvorní kostel (Hofkirche) přímo u zámku, se štíhlou věží jako protějškem ke kupoli kostela Frauenkirche. S zámkem byl spojen chodbou, aby se královská rodina dostala na mši suchou nohou. Dnes je katedrálou diecéze Drážďany-Míšeň. Vládní záležitosti přenechal August III. z velké části svému ministrovi Heinrichu von Brühlovi, jednomu z nejmocnějších a nejmarnotratnějších mužů své doby. Brühl prý vlastnil stovky obleků a paruk – anekdota, kterou si lidé dodnes rádi vyprávějí. Na starých pevnostních valech u Labe si nechal zřídit palác, knihovnu a zahradu. Z toho vznikla Brühlova terasa, později nazývaná balkonem Evropy. V těchto letech přišel ke dvoru také mladý benátský malíř: Bernardo Bellotto, který si stejně jako jeho slavný strýc říkal Canaletto. Maloval Drážďany s přesností, která dodnes udivuje. Jeho nejznámější obraz ukazuje město z novoměstského břehu Labe: Augustův most, dvorní kostel, kupoli kostela Frauenkirche, světlo nad řekou. Tomuto pohledu se od té doby říká Canalettův pohled a můžete si ho vychutnat ještě dnes z pravého břehu Labe. Bellottovy obrazy byly po druhé světové válce dokonce pomocí při obnově, protože ukazují, jak náměstí a fasády kdysi vypadaly. Drážďany byly v té době jedním z velkých uměleckých měst Evropy, s hudbou, operou, divadlem a sbírkami. Později, kolem roku 1802, mluvil básník Johann Gottfried Herder o německé Florencii – odtud pochází přízvisko Florencie na Labi, které město nese dodnes. Lesk však měl svou cenu: státní pokladna byla prázdná, armáda malá a v Prusku seděl soused, který právě na tuto slabost čekal.
7. Drážďany ve válkách 18. století
Ten soused se jmenoval Fridrich II. Pruský, později nazývaný Veliký. Už ve válce o rakouské dědictví se Sasko ocitlo mezi frontami. 15. prosince 1745 porazili Prusové saskou armádu u Kesselsdorfu, jen několik kilometrů západně od města, a vtáhli do Drážďan. Na Boží hod vánoční zde byl uzavřen drážďanský mír; Fridrich si ponechal Slezsko. O jedenáct let později to bylo horší. V srpnu 1756 vpadl Fridrich bez vyhlášení války do Saska – začátek sedmileté války. 9. září vtáhl do Drážďan. Malá saská armáda se stáhla do opevněného tábora mezi Pirnou a pevností Königstein. Tam byla obklíčena, týdny hladověla a v říjnu 1756 musela pod Liliensteinem kapitulovat. Vojáci byli donuceni vstoupit do pruské armády; mnozí při první příležitosti utekli. Tento příběh Vám rád vyprávím podrobněji, až se zeptáte na Pirnu. Král August III. uprchl do Varšavy, královna zůstala v Drážďanech. Válka se táhla a Drážďany několikrát změnily majitele. V roce 1758 nechal pruský velitel města zapálit části předměstí, aby měl volné palebné pole. V září 1759 dobyla město zpět rakouská a říšská vojska. V červenci 1760 přišel Fridrich znovu a pokusil se Drážďany získat zpět násilím. Nechal město celé dny ostřelovat z těžkých děl. Celé ulice lehly popelem, stovky domů byly zničeny. Kostel Kreuzkirche vyhořel a zřítil se. Malíř Bellotto později zachytil jeho zříceninu na otřesném obraze – s lidmi, kteří se procházejí mezi troskami. Kostel Frauenkirche naproti tomu vydržel. Vyprávělo se, že se dělové koule od kamenné kupole prostě odrážely. Zda je to pravda, přesně nevíme, ale kostel ostřelování skutečně přestál – což založilo jeho pověst nezničitelného symbolu. Fridrichovi se město dobýt nepodařilo a odtáhl. Válka skončila v roce 1763 hubertusburským mírem, uzavřeným na loveckém zámku Hubertusburg v Sasku. Pro Drážďany byla bilance hořká: zničená předměstí, zpustošené Staré Město, zruinovaná země. Než počet obyvatel znovu dosáhl předválečné úrovně, uplynula desetiletí. A přece se ukázalo, že umělecký duch města katastrofu přežil. Za mladého kurfiřta Fridricha Augusta III., který v roce 1763 nastoupil na trůn jako dítě a zprvu vládl pod poručnictvím, byla v roce 1764 založena Akademie umění. Šetrnost a spořádaná správa nahradily marnotratnost Brühlovy éry; nového vládce později nazývali Fridrichem Augustem Spravedlivým. Kostel Kreuzkirche byl znovu postaven v nové podobě a Drážďany se začaly pomalu vzpamatovávat. Sotva však uplynula jedna generace, stály před branami opět cizí armády – a tentokrát přišel sám nejmocnější muž Evropy.
9. Romantici, revoluce a železnice
Po válkách se Drážďany staly vysněným místem romantismu. Malíř Caspar David Friedrich žil ve městě od roku 1798 a maloval zde své nejslavnější obrazy, mnohé z nich po túrách v Saském Švýcarsku. Jeho přítelem byl lékař a malíř Carl Gustav Carus; Nor Johan Christian Clausen Dahl bydlel s Friedrichem pod jednou střechou u Labe. Ludwig Richter kreslil vesnice, děti a krajinu okolí. Básník Heinrich von Kleist zde prožil plodná léta a Carl Maria von Weber vedl od roku 1817 německou operu u dvora. V letním domě v Hosterwitz pracoval na hudbě, která nadchla celé generace. Město se měnilo i politicky. V roce 1830 došlo k nepokojům a Sasko dostalo v roce 1831 ústavu. Za krále Antona vzniklo plynové osvětlení, městská pošta a v roce 1828 Technický vzdělávací ústav – předchůdce dnešní Technické univerzity. V roce 1839 vyjel první vlak z Lipska do Drážďan: první německá dálková železnice. První lokomotiva postavená v Německu, Saxonia, pocházela ze strojírny Maschinenbauanstalt Übigau v Drážďanech. Ve stejném desetiletí postavil Gottfried Semper první dvorní divadlo na náměstí Theaterplatz, které bylo otevřeno v roce 1841. Semper postavil také synagogu židovské obce. U dvora působil od roku 1843 mladý, vzpurný kapelník: Richard Wagner. V Drážďanech se dostaly na jeviště jeho opery Rienzi, Bludný Holanďan a Tannhäuser. Wagner byl nadšen myšlenkami svobody a jednoty, které tehdy v Evropě kvasily. V revolučním roce 1848 požadovali občané po celém Německu ústavy a společný parlament. Když saský král na jaře 1849 odmítl říšskou ústavu, vypuklo v Drážďanech květnové povstání. Od 3. do 9. května 1849 stály v ulicích barikády. Mezi povstalci byli Wagner, architekt Semper, který prý navrhl obzvlášť dobrou barikádu, a ruský anarchista Michail Bakunin. Saská a pruská vojska povstání krvavě potlačila. Wagner a Semper museli uprchnout a žili mnoho let v exilu; po Wagnerovi se pátralo zatykačem. Po roce 1850 rostly Drážďany překotně. V roce 1852 překročil počet obyvatel hranici sto tisíc – Drážďany se staly velkoměstem. Vznikala nová předměstí, usazovaly se továrny. V roce 1869 Semperovo dvorní divadlo vyhořelo. Semper, který mezitím žil ve Švýcarsku a ve Vídni, navrhl novou, ještě nádhernější budovu; stavbu vedl jeho syn Manfred. V roce 1878 byla otevřena – Semperova opera, jak ji známe dnes. Po založení Německého císařství v roce 1871 zůstalo Sasko samostatným královstvím s vlastní armádou a Drážďany se staly velkým posádkovým městem. Na severu vznikl Albertstadt, celé město z kasáren, zbrojnic a cvičišť. Z města romantiků se stalo sebevědomé moderní velkoměsto – a na přelomu století mělo dosáhnout lesku, který se mohl měřit s dobou baroka.
10. Labe, parníky a vinice
Bez Labe by nebylo Drážďan. Řeka byla po staletí nejdůležitější cestou města. Připlouvalo po ní dřevo z Krušných hor a z Čech, obilí, sůl a především pískovec ze Saského Švýcarska. Frauenkirche, Zwinger, dvorní kostel – téměř všechny velké stavby města jsou postaveny z labského pískovce, který se lámal v lomech kolem Pirny, Wehlenu a Rathenu a na člunech se dopravoval po proudu Labe. Proti proudu táhli lodě lidé a později koně na dlouhých lanech, po tažných stezkách, které na mnoha místech Labské cyklostezky dodnes rozpoznáte. V roce 1837 začala nová doba: na saském Labi vypluly první parníky. Z těchto začátků vznikla Sächsische Dampfschiffahrt, která dnes vlastní nejstarší a největší flotilu kolesových parníků na světě. Většina jejích historických lodí je stará přes sto let; v létě plují z Drážďan údolím Labe až do Saského Švýcarska. Kdo se odtud vydá parníkem do Pirny, Wehlenu, Rathenu nebo Bad Schandau, cestuje tedy přesně po trase, po níž kdysi do Drážďan připlouvaly kameny. S řetězovou plavbou přibyla kolem roku 1870 podivuhodná technika: na dně Labe ležel dlouhý řetěz, po kterém se řetězové parníky táhly proti proudu a vlekly přitom nákladní čluny. Labe však nebylo jen dopravní cestou, ale i nebezpečím. Povodně patří k dějinám města, od velkých záplav středověku přes saskou potopu z roku 1845 až po povodeň století v roce 2002. Na Brühlově terase a na některých domech ukazují značky, jak vysoko voda sahala. S tím souvisí i to, že labské louky zůstaly v Drážďanech tak široké a zelené: moudře se do nivy nestavělo. Tyto louky, které se táhnou středem města, dnes patří k tomu, co návštěvníci na Drážďanech milují nejvíc. Proti proudu se na svahu v Loschwitz řadí tři zámky, Albrechtovy zámky a zámek Eckberg, postavené v devatenáctém století pro prince a bohaté obchodníky. Dále proti proudu leží Pillnitz s letním zámkem králů, přímo u vody, se schodištěm, u něhož přistávaly dvorní gondoly. A všude na slunných jižních svazích roste víno. Vinařství v údolí Labe je doloženo od středověku; oblast mezi Pirnou, Drážďany, Míšní a Diesbar-Seußlitz patří k nejsevernějším vinařským oblastem Evropy. Kurfiřti a králové vlastnili vlastní vinice a ve Wachwitz, Pillnitz a Radebeulu je dodnes připomínají vinařské domy a zdi vinic. V devatenáctém století zničil mšička révokaz téměř všechny révy; teprve postupně byly svahy znovu osázeny. Dnes můžete jít po Saské vinařské stezce z Pirny až do Diesbar-Seußlitz vinicemi a v malých vinárnách ochutnat víno z této krajiny. Když tedy budete jednoho letního večera sedět na parníku, dívat se, jak kolem plynou vinice, a kupole kostela Frauenkirche se bude přibližovat, zažijete Drážďany tak, jak je zažily generace cestovatelů před Vámi – z řeky, která město stvořila.
11. Velkoměsto kolem roku 1900
Odol, Fürstenzug a Modrý zázrak: Kolem roku 1900 byly Drážďany jedním z nejbohatších a nejkrásnějších velkoměst Evropy. Díky růstu a připojování obcí stoupl počet obyvatel na více než půl milionu; Drážďany patřily k největším městům Německé říše. Především ve vilových čtvrtích na labských svazích, v Blasewitz, Loschwitz a na Weißer Hirsch, se usazovali zámožní továrníci, důstojníci, umělci a rentiéři. Sanatorium Heinricha Lahmanna na Weißer Hirsch lákalo hosty z celého světa. Drážďany byly městem vynálezců a kutilů. Vznikaly tu cigarety, čokoláda, šicí stroje, fotoaparáty a mnoho dalšího. Karl August Lingner se stal milionářem díky ústní vodě Odol. Melitta Bentz vynalezla v roce 1908 v Drážďanech kávový filtr a odsud pocházela také zubní pasta Chlorodont. Tabáková továrna Yenidze si v roce 1909 nechala postavit tovární budovu ve stylu mešity – s pestrobarevnou skleněnou kupolí, pod kterou se dnes vyprávějí pohádky. Lingner, král Odolu, chtěl víc než jen vydělávat peníze: chtěl lidi poučit o zdraví. V roce 1911 uspořádal Mezinárodní hygienickou výstavu, která přilákala miliony návštěvníků, a založil Německé muzeum hygieny, které v roce 1930 dostalo svou velkou budovu u parku Großer Garten. Jeho nejslavnějším exponátem byl Skleněný člověk. Také technika měnila tvář města. V roce 1893 byl mezi Blasewitz a Loschwitz otevřen odvážný ocelový most bez pilířů v řece. Drážďanští ho pokřtili Modrý zázrak (Blaues Wunder) – kvůli jeho nátěru a proto, že se dalo jen stěží uvěřit, že vydrží. Krátce nato začala na loschwitzské výšiny jezdit pozemní lanovka a od roku 1901 visutá dráha, která dnes platí za nejstarší horskou visutou dráhu na světě. Elektrické tramvaje nahradily koňku. V roce 1910 byla slavnostně otevřena Nová radnice, na jejíž věži bdí nad městem pozlacený Rathausmann. A na dlouhé zdi Stallhofu vzniklo umělecké dílo, které zná každý návštěvník: Fürstenzug, Průvod knížat. Malíř Wilhelm Walther namaloval v 70. letech 19. století na zeď více než sto metrů dlouhý jezdecký průvod saských panovníků, od Konráda Velikého po krále Jiřího. Protože malba zvětrávala, přenesli obraz v letech 1904 až 1907 na přibližně 23.000 dlaždic z míšeňského porcelánu. Ty přestály téměř bez úhony dokonce i ohnivou bouři roku 1945. Na okraji průvodu se mimochodem Walther zvěčnil i sám, spolu s dalšími umělci a řemeslníky. Na severu města založil výrobce nábytku Karl Schmidt v roce 1909 zahradní město Hellerau, první německé zahradní město: místo, kde měli dělníci žít ve zdravých domech se zahradami, s festivalovým domem pro tanec a hudbu. A čtyři mladí studenti architektury založili v roce 1905 v Drážďanech uměleckou skupinu Brücke – Ernst Ludwig Kirchner, Erich Heckel, Karl Schmidt-Rottluff a Fritz Bleyl. Zářivými, divokými barvami položili základy expresionismu. Drážďany kolem roku 1900 tedy byly obojím: královským sídlem plným tradic i dílnou moderny.
12. Hudební město Drážďany
Drážďany jsou městem hudby, a to již téměř pět set let bez přerušení. Na počátku stojí dvě hudební tělesa, která existují dodnes: chlapecký sbor Kreuzchor, jehož historie sahá až do třináctého století, a dvorní kapela, kterou založil kurfiřt Mořic v roce 1548. Z ní vznikla Saská státní kapela (Sächsische Staatskapelle), jeden z nejstarších orchestrů světa. Richard Wagner ji kdysi nazval zázračnou harfou. V průběhu staletí působili v Drážďanech skladatelé, jejichž jména zná každý. Heinrich Schütz v sedmnáctém století utvářel evangelickou církevní hudbu. V osmnáctém století proslavil Johann Adolph Hasse drážďanskou dvorní operu italskými operami; Johann Sebastian Bach sem několikrát zavítal, ucházel se o dvorní titul a hrál na nové varhany města. V devatenáctém století položil Carl Maria von Weber s německou operou u drážďanského dvora základy vlastní, německé operní tradice. Richard Wagner zde jako dvorní kapelník uvedl několik svých děl, než musel po květnovém povstání roku 1849 uprchnout. Robert Schumann a Clara Schumannová žili několik let v Drážďanech. Pak přišel Richard Strauss. V letech 1901 až 1938 mělo v Drážďanech premiéru devět jeho oper, mezi nimi Salome v roce 1905, Elektra v roce 1909 a především Růžový kavalír v roce 1911. Kvůli Růžovému kavalírovi tehdy železnice nasadila zvláštní vlaky z Berlína do Drážďan, tak velký byl nával. Strauss se cítil s drážďanským orchestrem a divadlem celý život úzce spjat. I v hudbě dvacátého století zůstaly Drážďany důležitým místem. Drážďanská filharmonie se stala druhým velkým orchestrem města. V hellerauském festivalovém domě vyvinul Émile Jaques-Dalcroze nové učení o hudbě a pohybu, které přitahovalo tanečníky a pedagogy z celé Evropy; na něj navázaly Mary Wigmanová a Gret Palucca s moderním tancem. Válka zničila Semperovu operu i kostel Kreuzkirche, ale hudba nikdy úplně neutichla. Už několik měsíců po únoru 1945 sbor Kreuzchor opět zpíval, zpočátku v nouzových prostorách. Jeho kantor Rudolf Mauersberger napsal pod dojmem zkázy smuteční motetu na slova z Pláče Jeremiášova – Jak pustě leží město –, která se dodnes každý rok zpívá na památku. Státní kapela hrála po válce desítky let v náhradních prostorách, dokud se Semperova opera v roce 1985 znovu neotevřela. Dnes je hudební život Drážďan bohatší než kdykoli předtím. Semperova opera, Palác kultury (Kulturpalast) s novým koncertním sálem, kostel Kreuzkirche s nešpory a motetami, Frauenkirche se svými koncerty, Drážďanské hudební slavnosti na začátku léta a Dixielandový festival, jeden z největších svého druhu v Evropě – kdo stráví pár dní v Bielatalu, najde v Drážďanech koncert téměř každý večer. Tip na výlet: sobotní odpolední nešpory sboru Kreuzchor jsou nádherným zážitkem i pro hosty bez drahých vstupenek – jen byste měli přijít včas, protože místa jsou žádaná.
13. Mezi modernou a diktaturou (1918–1945)
V listopadu 1918, na konci první světové války, skončila v Sasku monarchie. Král Fridrich August III. abdikoval; podle tradice prý přitom řekl zhruba to, že ať si teď lidé ten svůj krám dělají sami – zda to opravdu takto řekl, není jisté, ale ta věta v Sasku zlidověla. Z království se stal Svobodný stát Sasko s hlavním městem Drážďany. Ve 20. letech zažilo město nový rozkvět umění. Na akademii vyučoval Oskar Kokoschka a později Otto Dix, který zde namaloval svůj velký protiválečný obraz Válka. Tanečnice Mary Wigmanová a Gret Palucca učinily z Drážďan centrum moderního výrazového tance. V Neustadtu se v roce 1899 narodil Erich Kästner, který ve svých vzpomínkách láskyplně popsal Drážďany svého dětství. Drážďany dál rostly: v roce 1933 měly kolem 640.000 obyvatel, tolik jako nikdy předtím a nikdy potom. Rokem 1933 však tato otevřená, moderní doba skončila. Nacionální socialisté se chopili moci i v Sasku. Už na jaře 1933 hořely v Drážďanech knihy. Na podzim téhož roku uspořádalo město jednu z prvních výstav, jimiž noví vládci zesměšňovali moderní umění jako zvrhlé; díla Dixe a dalších drážďanských umělců byla odstraněna z muzeí. Dix přišel o profesuru. Pro drážďanské Židy začala doba vylučování, vyvlastňování a pronásledování. Jedním z nich byl romanista Victor Klemperer, profesor na Technické vysoké škole. V roce 1935 přišel o místo a po celá ta léta si tajně psal deník. Tyto deníky dnes patří k nejpůsobivějším svědectvím o všedním životě za diktatury – přesně pozorované, střízlivé a otřesné. V noci listopadových pogromů roku 1938 zapálili muži SA synagogu, kterou postavil Gottfried Semper. Jeden hasič zachránil Davidovu hvězdu z kupole a ukryl ji. Tato hvězda dnes zdobí Novou synagogu, která byla v roce 2001 vysvěcena na stejném místě. Z přibližně 4400 drážďanských Židů roku 1933 žilo na konci války ve městě už jen několik desítek; většina uprchla, byla vyhnána nebo zavražděna v táborech. Drážďany byly za války posádkovým městem, dopravním uzlem a sídlem zbrojních podniků, v nichž museli dřít i nuceně nasazení. Dlouho zůstávalo město ušetřeno velkých náletů a mnozí věřili, že Drážďany kvůli svým uměleckým pokladům napadeny nebudou. S proudy uprchlíků z východu se město v zimě 1944/45 zaplnilo lidmi. Jak to pokračovalo, Vám povím v příští kapitole – je to ta nejtěžší z celého tohoto příběhu.
15. Ruiny a obnova v NDR
Po válce ležely Drážďany v troskách. Ženy a muži odklízeli kámen po kameni, sutiny z centra odvážela úzkokolejka na trosky. Mnoho ruin bylo vyhozeno do povětří, zmizely celé ulice. Drážďany nyní patřily k sovětské okupační zóně a od roku 1949 k NDR. O obnově se vedly vášnivé spory: Má se obnovit staré město, nebo postavit nové, socialistické? Nakonec se stalo obojí. Některé z velkých staveb byly s obrovským úsilím zachráněny. Zwinger byl pod vedením architekta Huberta Ermische krok za krokem obnoven, stejně tak dvorní kostel, Albertinum a kostel Kreuzkirche. Obrazy Galerie starých mistrů byly za války ukryty ve štolách a dolech; Rudá armáda je odvezla do Sovětského svazu. V polovině 50. let se většina z nich vrátila, i Sixtinská madona, a galerie se znovu otevřela. Jiné stavby padly za oběť novému plánu. Ruina gotického kostela Sophienkirche na náměstí Postplatz byla v letech 1962 a 1963 stržena, přestože proti tomu mnoho Drážďanských protestovalo. Staré Město dostalo široké ulice a nové budovy. Od poloviny 60. let vznikala Prager Straße jako velkorysá pěší zóna s hotely a dlouhými obytnými bloky, v roce 1969 byl otevřen Palác kultury (Kulturpalast) na náměstí Altmarkt. Na okraji města vyrostla velká sídliště z panelových domů, například v Prohlis a Gorbitz, kde desetitisíce lidí dostaly moderní byty. Ruina kostela Frauenkirche zůstala ležet. Hromada trosek se dvěma zbytky zdí byla prohlášena za památník proti válce. V 80. letech přicházeli 13. února k ruině mladí lidé se svíčkami, aby demonstrovali za mír a odzbrojení – odvážný krok ve státě, který taková shromáždění netrpěl. Velkou událostí byl 13. únor 1985: přesně čtyřicet let po zničení byla obnovená Semperova opera otevřena Weberovým Čarostřelcem. Mnozí Drážďanští si na ten večer pamatují dodnes. Drážďany byly v NDR městem vědy a techniky. Na Technické univerzitě a v podnicích se bádalo a vyvíjelo; Drážďany byly v patentech daleko vpředu. S kombinátem Robotron a mikroelektronikou zde byly položeny základy, na nichž mohlo město později stavět. Zároveň byly Drážďany označovány jako Údolí nevědomých: kvůli poloze v údolí Labe se zde dala západoněmecká televize jen stěží chytit, na rozdíl od většiny NDR. To vedlo k leckterému vtipu – a ke zvláštní zvědavosti na všechno, co přišlo z druhé strany. Koncem 80. let rostla i v Drážďanech nespokojenost: se zchátralými starými domy, znečištěným vzduchem, chybějící svobodou cestování a poručníkováním. Na podzim 1989 se mělo ukázat, jak velká odvaha lidí mezitím vyrostla.
16. Převrat, Frauenkirche a dnešní Drážďany
Začátkem října 1989 projížděly Drážďany na Západ zvláštní vlaky s tisíci občany NDR, kteří uprchli na velvyslanectví Spolkové republiky v Praze. Na hlavním nádraží se shromáždili lidé, kteří chtěli s nimi, a 4. října došlo k těžkým střetům s policií. V následujících dnech demonstrovalo stále více Drážďanských. 8. října byla z obklíčeného davu na Prager Straße zvolena skupina dvaceti lidí, Skupina 20, která jednala s primátorem Wolfgangem Berghoferem – jeden z prvních dialogů mezi občany a státní mocí v NDR. Po pádu zdi promluvil spolkový kancléř Helmut Kohl 19. prosince 1989 před ruinou kostela Frauenkirche ke zhruba sto tisícům lidí. Se znovusjednocením 3. října 1990 se Drážďany staly hlavním městem obnoveného Svobodného státu Sasko. Brzy nato vyzvala občanská iniciativa Výzvou z Drážďan k obnově kostela Frauenkirche. Co mnozí považovali za nemožné, se podařilo: dárci z celého světa dávali peníze, archeologové vyprostili kameny z hromady trosek a každý jednotlivý z nich zaměřili. Tisíce starých kamenů byly znovu zabudovány; jsou dobře rozpoznatelné jako tmavé skvrny ve světlé fasádě. Zlatý kříž na věži vytvořil britský zlatník, jehož otec se jako pilot bombardéru účastnil náletů na německá města – dar z Velké Británie a znamení smíření. 30. října 2005 byl kostel Frauenkirche vysvěcen. Mezitím kolem náměstí Neumarkt podle historických předloh znovu vyrostla i řada starých měšťanských domů. Drážďany v těchto letech zažily i těžké zkoušky. V srpnu 2002 stouplo Labe na více než devět metrů; Staré Město, Zwinger a Semperova opera stály pod vodou, hlavní nádraží zaplavila Weißeritz. Po další velké povodni v roce 2013 byly škody díky novým ochranným zařízením výrazně menší. Drážďanské údolí Labe se v roce 2004 stalo světovým dědictvím UNESCO – a v roce 2009 tento titul opět ztratilo, jako první v Evropě, protože město postavilo most Waldschlößchenbrücke. Občané se v referendu vyslovili pro most; spor o něj rozdělil město. V noci na 11. září 2024 se část mostu Carolabrücke zřítila do Labe – naštěstí v noci, kdy po něm nikdo nejel. Dnes jsou Drážďany s více než půl milionem obyvatel opět živým velkoměstem. Usídlila se zde mikroelektronika, region si rád říká Silicon Saxony. Technická univerzita patří k velkým vysokým školám Německa. Zelená klenba se vrátila do zámku a Státní kapela hraje v Semperově opeře jako po staletí. Ve městě se také vedou spory – o politiku, o paměť, o mosty. Ale kdo večer stojí na Brühlově terase a dívá se na Labe, mosty a kupoli kostela Frauenkirche, pochopí, proč lidé toto město už osm set let stále znovu stavějí.
Stav k: 10/2026
Zeptejte se TOURstena na víc
TOURsten Vám rád vypráví dál, najde vhodnou túru a naplánuje s Vámi den dovolené – zdarma a v sedmi jazycích.
Zeptat se TOURstena