Deutsch · English · Français · Čeština · Nederlands · Polski · Italiano

Hammergut Neidberg – historie a pověsti

Hammergut Neidberg je starý přes 550 let: v roce 1470 je poprvé zmíněn jako „das smedeberg genandt der Neytbergk“ – tedy kovářský vrch. Říčka Biela zde poháněla vodní kola, která zvedala těžká kladiva, jimiž se kulo železo z berggießhüblské rudy. A jako každý starý dům v údolí má i Hammergut svou vlastní pověst.

Pověst

Pověst vypráví, že na Hammergutu Neidberg nebylo nikdy vidět strnady – zato všude ležely zmije, v celých řadách, dokonce i v postelích. Jeden kovář je sem prý zaklel ve sporu s pánem statku, a ještě v roce 1853 je lidé údajně viděli. Nakonec povolali zaklínače. Ten nakreslil kruh a odříkával tak dlouho svá zaříkadla, až se objevila obrovská zmije – král zmijí. Ten odvedl všechny zmije za sebou nahoru na Pflasterberg do lesa, kde navždy zmizely. Od té doby jsou u Hammergutu k vidění strnadi místo zmijí. Zaklínač prý později řekl: Kdyby král zmijí nepřišel, stálo by to život jeho samotného.

Úřední hamr a vysoká pec

V letech 1548 a ještě 1764 je Neidberg zapsán jako úřední hamr, tedy hamr pod zeměpanským dohledem v úřadu Pirna. V roce 1661 byla v Neidbergu postavena vysoká pec – tím se závod zařadil mezi vysokopecní místa „pirnského železa“. Pravopis se během staletí měnil: Nytberg, Neitperg, Hamer Neydtbergk a nakonec Neidberg. Kolem roku 1834 zde žilo 29 lidí, v roce 1890 jich bylo 43.

Hamr, mlýn a pila

Podle tradice domu byl dům hamrmistra postaven nově v roce 1661 na místě starší stavby a v roce 1792 vznikl nový hamr na nářadí, železo a zbraně. Během staletí sloužil statek jako železný hamr, obilní mlýn a pila – vše na stejné vodní síle říčky Biela. V roce 2016 koupili usedlost Tom a Katrin Jägerovi a v letech 2017 a 2018 ji sanovali.

Pověst Jiní králové zmijí

Krále zmijí znají i jinde v kraji – tam dokonce nosí zlatou korunku. U Aschebornu naproti Sebnitzu – tak to stojí už v Meicheho knize pověstí z roku 1894 – se prý o svatojánském dni v poledne shromáždí všechny zmije kolem svého krále; kdo s čistým srdcem rozprostře bílý šátek, tomu na něj král položí korunu. Na Geisingbergu ve východním Krušnohoří naproti tomu prý korunu ukradl jeden zloděj – jenže had se ukryl v ohonu jeho koně a uštkl ho, když koně odsedlával.

Pověst Dcera posledního hamerníka

Alfred Meiche dokázal v roce 1894 v údolí Bielagrund zapsat jen pár řádků – mezi pověstmi, „o nichž se nedalo zjistit nic bližšího“: V údolí Bielagrund stávalo dříve několik hamrů a poslední pán hamru měl dceru. Byla tak krásná, že ji nechával chodit na procházky jen v noci – aby ji ochránil před mnoha ctiteli. Který hamrový statek je myšlen, to však pověst neprozrazuje.

Farnost Langenhennersdorf

Do kostela chodili Neidberští dlouho do Langenhennersdorfu: tam byl Hammergut přifařen, doloženo v roce 1539 a ještě v roce 1930. Na rozdíl od sousedních hamrů Brausenstein a Reichstein, které čas od času patřily k rytířským statkům Hermsdorf a Langenhennersdorf, zůstal Neidberg zeměpanským úředním hamrem.

První hamrmistři

V roce 1470 prodal „mladý Hans Fischer“, syn Nickela Fischera, svůj otcovský statek „das smedeberg genandt der Neytbergk“ svému bratrovi Henselovi – za 300 rýnských zlatých, spolu s podílem na železnorudném dole v Berggießhüblu. Ještě starší je jiné jméno: v roce 1485 stála Magdalena, vdova po dřívějším hamrmistrovi Memolovi nebo Mennelovi, před soudem v Königsteinu. A ze stejné doby se vypráví, že hamrmistrovi „zcum Neidberge“ byli při jednom sporu ukradeni koně.

Pivo z Ústí

Už kolem roku 1483 se ve spisech píše: „Der hammermeister ym Neytberge had Awßiger bier geschanckt“ – na hamru se tedy čepovalo pivo z Ústí v Čechách. V roce 1548 směl hamrmistr pro své dělníky volně péct, porážet a vařit pivo. Výčepní právo bylo později výslovně uvedeno v kupní smlouvě z roku 1604 a v letech 1776 až 1785 si hostinský z krčmy v Hermsdorfu stěžoval na konkurenci z Hammergutu. V roce 1832 pak majitelka Johanna Christiane Lugerová zcela oficiálně požádala o hostinec – nejstarší doklad o tom, že se zde hostili hosté.

Hipischové a spor o mlýn

V roce 1535 koupil Paul Hipisch, hamrmistr ve Fichte u Hellendorfu, Neidberg a za 1000 zlatých ho předal svým synům Valtenovi a Hansovi. Bratři chovali v roce 1537 čtrnáct koní, z toho čtyři jezdecké, a v roce 1539 dostali hamr jako dědičné léno. V roce 1548 žilo na statku asi osm osob: hamrmistr, hutní dělníci a vozkové. V roce 1549 si mlynáři z Rosenthalu, Hermsdorfu, Markersbachu a Hellendorfu stěžovali na obilní mlýn Hammergutu, který jim přebíral zákazníky. V roce 1565 přibyly pila a vysoká pec – dluhy však rostly a v roce 1573 musel být starý dluh 1000 zlatých odložen.

Kurfiřtův správce kunstkomory

V roce 1582 daroval kurfiřt August svému dvornímu truhláři Davidu Ußlaubovi pohledávku vůči hamrmistrovi Hansi Hipischovi – a tak se umělecký řemeslník z Drážďan dostal k železnému hamru. Ußlaub zde našel vyhořelý statek: v únoru 1583 napsal, že ho chce na jaře znovu postavit. Kurfiřt mu k tomu přenechal lesní pozemek „Schleichersberg“, později se Ußlaub stal správcem kurfiřtské kunstkomory v Drážďanech. V roce 1604 směl hamr prodat Andreasi Wolffovi.

Sud sleďů

S lenním listem z roku 1610 pro Andrease Wolffa přišla kuriózní dávka: každý rok musel hamr dodat celý sud sleďů zemskému hejtmanovi v Pirně – takzvaný „Heerings-Geschoß“. Hamry Reichstein a Königstein platily totéž. Tato rybí daň byla zrušena až v roce 1792. Lenní list navíc uvádí vedle obilního mlýna i pilu na prkna – řezalo se tu tedy už před více než 400 lety.

Válka, nový začátek a granáty

Třicetiletou válku závod nepřečkal: v roce 1654 byl nuceně vydražen a v roce 1660 se o něm psalo „caduc und eingegangen“ – zchátralý a zaniklý, zařízení zmizelo, poplužní dvůr Rabenstein vyhořel. Pak statek koupil kurfiřtský komorník Christoph Bürckner, dal znovu postavit hamr a mlýny a v roce 1661 zřídil nový dům hamrmistra s umnou kamenickou prací. Jeho syn měl v roce 1700 část svých dávek odpracovat „granáty pro knížecí zbrojnice a pevnosti“ – zbrojní lití z Bielatalu.

Nedostatek dřeva a konec vysoké pece

V roce 1705 stojí ve spisech, že hamr „začíná pro nedostatek dřeva chátrat“ – pro vysokou pec a hamr bylo potřeba ohromné množství dřevěného uhlí a lesy byly vyčerpané. V roce 1728 se hamr vzdal těžby rudy ve štole Johann-Georgen-Stolln v Berggießhüblu; její voda byla přenechána novým lázním Johann-Georgen-Bad jako léčivá voda. Kurfiřtský lesní řád z roku 1731 pak učinil provoz definitivně nerentabilním a kolem roku 1770 stará vysoká pec vychladla.

Princeznina zahrada a chleby s máslem

V roce 1826 popsal cestopisec Merkel Hammergut: velký statek s mlýnem, železným hamrem, kovárnou a cihelnou, k tomu „hamr na nářadí a zbraně pana Lugera“ a „madame Grahlová, majitelka Hammergutu“. Z mlýnského náhonu padal malý vodopád, byla tu květinová zahrada se skalní jeskyní – „Prinzessinnengarten“, princeznina zahrada –, a v zahradním domku dostávali pocestní mléko a chleby s máslem, u Merkela „Butterschnittchen“. Téhož roku se ovdovělá Johanna Christiana Grahlová provdala za kováře Johanna Andrease Lugera – statek a hamr byly opět v jedněch rukou. Hosté se tedy na Hammergutu hostili už téměř před 200 lety.

Zbraňový hamr, kroupy a třísloviny

V roce 1792 dostal Andreas Luger z Lohmenu povolení k hamru na nářadí, železo a zbraně – ale bez vysoké pece a bez dřeva z knížecích lesů. Kolem roku 1840 se psalo, že jeho výrobky jsou „často zasílány velmi daleko do ciziny“. Na statku se mezitím u Bielé točilo mnoho kol: obilní mlýn s „holandským kroupovým složením“, dvě pily, stoupa na třísloviny se šesti stoupami pro koželužskou tříslovinu, k tomu cihelna, dvorní kovárna a malý ovčín. Svorník nad dveřmi kovárny s letopočtem 1816 se zachoval dodnes.

Pila a bomby ve válce 1945

Na konci 19. století koupil Karl Julius Otto mlýny u Neidbergu a přestavěl pily na pilu s turbínovým pohonem; v roce 1917 vystupoval Paul Otto jako „Holzsägewerk, Mühle und Futtermittelhandlung“ – pila, mlýn a obchod s krmivy. Kolem roku 1920 byla hospodářská část dvora přestavěna na obytný dům. Podle tradice domu bombardovala 17. dubna 1945 americká letadla pilu – pravděpodobně omylem, cílem byl nejspíš zbrojní závod v Rosenthalu. Ve státním archivu je doložen spis o „Kriegsschäden bei Holzsäge- und Hobelwerke Neidberg“ – válečných škodách na pile a hoblovně Neidberg – z roku 1945.

Obytný přívěs „Bastei“

Po válce byla pila v letech 1952/53 zestátněna a v roce 1967 z ní vznikl VEB Karosseriebau Rosenthal. Od roku 1974 sjížděl zde u Neidbergu z linky karavan „Bastei“ – v bílo-modré, bílo-červené nebo zelené barvě, za 14.000 marek bez předstanu. V roce 1977 jich bylo přes 2.500 kusů ročně, a byl tak nejvyráběnějším karavanem NDR s pevnou nástavbou; občané NDR na něj čekali čtyři až pět let. Vyvážel se až do Francie, Švédska, Holandska, Spolkové republiky a do Sovětského svazu, kam v lednu 1984 putoval 25.000. kus. Na konci července 1991 se výroba zastavila – celkem z Rosenthalu vyjelo asi 40.000 obytných a prodejních vozů. V roce 2019 byl u Neidbergu odstřelen poslední tovární komín.

Ztracený dům hamrmistra

Dům hamrmistra z roku 1661 byl dvoupodlažní obytný dům s portálem se sedacími nikami a diamantovým ostěním oblouku, chodbou s křížovou klenbou a hospodářskými prostorami s valenou klenbou. V roce 1986 ještě místní badatelé slavili „325 let domu hamrmistra Neidberg“ jako památky regionálního významu. Dům však chátral, v roce 1987 se částečně zřítil krov a v roce 1988 byl navzdory svému významu stržen. Zůstala obytná budova se stájí, v níž jsou dnes naše prázdninové byty, stará hospodářská část vedle, která je od dubna 2026 potvrzena jako kulturní památka a prochází sanací, svorník kovárny z roku 1816 – a portál domu hamrmistra, který dnes opět stojí u vchodu do Hammergutu.

Portál u vchodu

Panský portál, který Vás dnes vítá u vchodu do Hammergutu, stojí na tomto místě teprve od roku 2018. Původně byl vchodem do starého domu hamrmistra – kdo před ním stojí, tuší, jak nádherný a reprezentativní musel být tento dům na tehdejší poměry. Při stržení domu hamrmistra v roce 1988 byl vytržen i portál. Obyvatelé obce, kteří se zajímali o historii, tehdy sbírali peníze, aby ho alespoň zachránili; rozebraný na jednotlivé díly pak ležel asi 20 let v rosenthalském obecním stavebním dvoře. Když Tom a Katrin Jägerovi sanovali Hammergut, zeptali se, zda by mohli portál znovu postavit na dvoře – obec i památkový úřad rádi souhlasili. Od té doby vítá všechny hosty a je tím nejkrásnějším místem pro fotografii na památku.

Posezení ve starém sklepě

Kdo se na dvoře Hammergutu podívá směrem ke svahu, objeví útulné zastřešené posezení, které smějí hosté i turisté kdykoli využít. Místem k sezení však toto místo nebylo vždy: až do roku 2025 leželo skryté pod sutí domu hamrmistra strženého v roce 1988. Podlahové desky této malé terasy a její zadní stěna jsou původní dochovaný sklep domu hamrmistra – Tom a Katrin Jägerovi ho znovu odkryli. Tam, kde se dnes tráví příjemné chvíle, kdysi hamrmistr skladoval své potraviny.

Zdi z labského pískovce

Podívejte se na zdi Hammergutu: je postaven z labského pískovce jako většina starých domů tady v údolí Bielatal. Pískovec byl kdysi nejlevnějším stavebním materiálem – ležel přece hned za domem. Kameny se lámaly přímo ve svahu a hned na místě se zdily, bez dlouhých cest a bez povozů přes kraj. Kratší dodavatelský řetězec si lze stěží představit a efektivněji se tehdy stavět nedalo. Hammergut tak doslova vyrostl ze skály, u které stojí.

Z ledového sklepa vinným sklepem

Klenutý vinný sklep, v němž dnes může až dvanáct osob strávit příjemné večery, byl dříve ledovým sklepem Hammergutu. V zimě se do klenby ukládal sníh a led, aby bylo možné po celý rok chladit potraviny. Sklep má odtok do Bielé, kterým mohla tavná voda kdykoli odtékat – a tak zde zůstávalo od zimy až do pozdního podzimu zcela přirozeně chladno. Lednice bez elektřiny, poháněná samotnou zimou.

Starý Pflasterberg u Hammergutu byl kdysi součástí hlavního spojení mezi Pirnou a Podmokly (Děčín) – až do roku 1938 vedla dnešní spolková silnice 172 přes Hermsdorf a Rosenthal a už ve středověku putovala dálková doprava po „Hohe Straße“ – Vysoké silnici – přes Rosenthal do Čech. Železnice a silnice v údolí Labe, které jsou dnes hlavními dopravními tepnami, tehdy ještě neexistovaly. Aby se plně naložená koňská spřežení dostala nahoru po strmém Pflasterbergu, poskytoval Hammergut zvlášť koně jako přípřež. Z kopce to nebylo o nic snazší: aby povozy a kočáry zvládly strmý sjezd, stavěly se na železné nebo dřevěné kolejnice a spouštěly se z kopce dolů. Kdo se pozorně podívá, najde stopy po smýkání těchto namáhavých převozů v dlažbě dodnes. V zimě je Pflasterberg mimochodem domácí sáňkařskou dráhou Hammergutu.

Poslední saská výspa před Čechami

Dlouho vedla hranice s Čechami přímo nad Hammergutem: Rosenthal patřil až do roku 1503 k české koruně, jeho kostel podléhal pražskému arcibiskupství. Hammergut naproti tomu byl saský – historický místopisný seznam vede Neidberg už v roce 1483 v úřadu Pirna jako zeměpanský „úřední hamr“; v roce 1470 se nazývá „das smedeberg genandt der Neytbergk“. I Hermsdorf patřil už v roce 1438 k pirnskému správnímu obvodu. Hammergut byl tedy poslední saskou výspou před Čechami. Teprve v roce 1503 připadl Rosenthal výměnou území mezi Saskem a Čechami Sasku – ve směnné listině je uveden pod svým českým jménem „Rozmital“.

Leknínový rybník u Hammergutu byl kdysi mlýnským rybníkem: shromažďovala se zde voda na suché časy, aby v případě potřeby poháněla mlýnská kola, když Biela neměla dost vody. Dnes je to malý biotop s lekníny a malými rybkami. Kdo má štěstí, uvidí tu volavku popelavou nebo dokonce ledňáčka – oba se u rybníka rádi zdržují.

Sanace starými technikami

Při sanaci Hammergutu se znovu uplatnily staré stavební techniky – například zdění kleneb jako za časů hamrmistrů. Cenná stavební substance byla co nejvíce zachována nebo znovu použita pro nové části, takže zhruba 90 procent mohlo být vyrobeno z recyklovaného materiálu. Moderní zařízení stojí záměrně v kontrastu ke starému zdivu. Protože pískovcové stěny zůstaly odkryté, mohou dýchat – vnitřní klima je díky tomu velmi zdravé. Takže: zhluboka se nadechněte a vychutnejte si to dobré klima.

Obytný přívěs „Bastei“ z protější strany

Naproti Hammergutu, v bývalém průmyslovém areálu u Neidbergu, byl za NDR pobočný závod VEB Karosseriewerk Dresden – vzniklý ze staré pily. Obytné přívěsy se tu stavěly už před „Basteiem“: počátkem 70. let přestavoval závod v Rosenthalu na obytné přívěsy prodejní vozíky, které předtím vyráběl v licenci drážďanského výrobce vozidel Richarda Nagetusche. Pro „Bastei“ bylo zařízení v roce 1974 důkladně zmodernizováno, protože zde měli s výrobou obytných přívěsů největší zkušenosti. Stavěl se na dřevěné kostře, opláštěný deskami Sprelacart a izolovaný pěnou; uvnitř dvě sedací soupravy, které šlo přestavět na postele, malá kuchyňka s plynovým vařičem a dřezem, šatní skříň a podle modelu lednice a plynové topení. Vyráběl se jako Bastei 1, Bastei 2, 350, 390 a 351, k tomu prodejní přívěsy; modely 390 a 351 prodával Fritz Berger na Západě pod názvem „OASE“. Mnoho Basteiů patřilo podnikům a stálo na kempech jako rekreační ubytování pro zaměstnance. Zeptejte se klidně v rodině – možná někdo trávil dovolenou v „Basteii“, který byl postaven přímo naproti.

Spojení s jinými místy

Neidberg byl jedním z mnoha hamrů na Biele: proti proudu Oberhütte u Rosenthalu a hamr Brausenstein, jehož vysoká pec z roku 1693 stojí dodnes, po proudu hamr Reichstein a hamry v Hütten. Ruda pocházela z Berggießhüblu, kde dnes můžete sfárat pod zem v návštěvnickém dole Marie Louise Stolln. Všechny dohromady proslavily „pirnské železo“.

Vhodné túry

Stav k: 10/2026

Zeptejte se TOURstena na víc

TOURsten Vám rád vypráví dál, najde vhodnou túru a naplánuje s Vámi den dovolené – zdarma a v sedmi jazycích.

Zeptat se TOURstena

← Všechna témata