Deutsch · English · Français · Čeština · Nederlands · Polski · Italiano
Dějiny Pirny
1. Pazourky, Slované a jméno Pirna
Pirna leží na zvláštním místě: zde vystupuje Labe z úzkého údolí Labských pískovců do široké drážďanské labské kotliny. Kdo cestoval proti proudu, nechával za Pirnou rovinu za sebou; kdo přicházel po proudu, měl skály a soutěsky právě za sebou. Proto se Pirně dodnes říká brána do Saského Švýcarska. Lidé si této polohy cenili velmi brzy. Nejstarší stopy představují pazourkové nástroje, které zde zanechali lovci a sběrači na konci poslední doby ledové, před deseti až čtrnácti tisíci lety. Když se lidé usadili, usídlili se na úrodných sprašových půdách kolem Pirny první zemědělci, lid kultury s lineární keramikou, před více než sedmi tisíci lety. Později zde žily národy doby bronzové a železné a ve čtvrtém století před Kristem přišly do údolí Labe germánské kmeny, které v době stěhování národů zase odešly. Kolem roku 600 po Kristu se sem přistěhovaly slovanské rodiny, předkové Lužických Srbů. Klučili les, zakládali vesnice a dávali mnoha místům jména – Dohna, Zehista, Copitz, Pratzschwitz a mnoho dalších místních jmen kolem Pirny zní dodnes slovansky. Z této doby pochází i samotné jméno Pirna. Jazykovědci ho dnes většinou odvozují od staroluzického slova, které souvisí se žhavým popelem nebo ohněm. Možná zde bylo místo, kde se les klučil ohněm, možná místo, kde hořely ohně. Úplně jisté to není, jak už to u starých místních jmen bývá. Jiné, mnohem hezčí vysvětlení si Pirňané vyprávějí po staletí: jméno prý pochází od hrušky (německy Birne). V městském znaku skutečně stojí hrušeň a existuje k tomu stará pověst, kterou Vám rád povím, až se zeptáte na pověsti z Pirny. Věda však tento výklad považuje za pozdější, romantický výmysl – hruška se do znaku dostala nejspíš teprve proto, že jméno znělo podobně. Slované dlouho žili bez pánů ze západu. To se změnilo, když německý král Jindřich I. v roce 929 založil hrad Míšeň a země na Labi se krok za krokem dostávala pod vládu říše. Postupně vznikaly v župě Nisan, jak se oblasti kolem Drážďan a Pirny říkalo, hrady, kostely a německé osady. Na skále nad Labem, kde dnes stojí zámek Sonnenstein, stál pravděpodobně hrad už v jedenáctém století. Odtamtud shora se dala dobře hlídat řeka – a s ní i obchod, který po ní proudil mezi Čechami a Míšeňskem. Pod hradem, na břehu, vzniklo místo, kde obchodníci směňovali zboží. Z tohoto tržiště pod hradem se mělo ve třináctém století stát město Pirna. Když dnes stojíte na pirenském náměstí a díváte se nahoru k Sonnensteinu, vidíte tedy stále oba zárodky města: nahoře hrad, dole trh.
2. Hrad, trh a městské právo
V roce 1233 se Pirna poprvé objevuje v listině. Ta upravuje práva mezi císařem a zeměpány v Míšeňské marce a Pirna je v ní uvedena jako místo, které už mělo jistý význam. O něco později, kolem roku 1245, je Pirna městem s vlastním právem; pánem města byl míšeňský markrabě. Hrad na skále je poprvé výslovně zmíněn v roce 1269. Městské právo znamenalo ve středověku velmi mnoho: měšťané se směli sami spravovat, volit radu, pořádat trhy a mít vlastní soudy. Za to chránili své město hradbami a branami a odváděli dávky pánovi města. Pirna byla založena podle plánu, s velkým obdélníkovým náměstím uprostřed a ulicemi, které se kolem něj kladou v pravidelné mřížce. Tento základní vzorec můžete ve Starém Městě vyčíst dodnes: z náměstí vedou Lange Straße, Schmiedestraße a Dohnaische Straße různými směry, tak jako už přes sedm set let. Město žilo z řeky. Labe bylo tehdy nejdůležitější dopravní tepnou mezi Čechami a zeměmi na severu až dolů k Hamburku. Z Čech přicházelo obilí, dřevo a další zboží, opačným směrem sůl, ryby, sukno. Pirna ležela přesně tam, kde lodníci po proplutí pohořím nacházeli bezpečný přístav a trh. Brzy získalo město výsadu, která založila jeho bohatství: právo skladu. Zavazovalo lodníky, kteří kolem Pirny pluli, aby zde své zboží na určitou dobu vyložili a nabídli ho pirenským měšťanům ke koupi. Teprve potom směli plout dál. Pro městské kupce to byl skvělý obchod: měli první přístup ke všemu, co připlulo po řece, a mohli s tím se ziskem dál obchodovat. Pro lodníky to byla mrzutost a spory s Drážďany a dalšími městy na sebe nenechaly čekat. V průběhu třináctého století se páni Pirny několikrát vystřídali. Občas měl práva k městu a hradu míšeňský biskup, pak zase markrabě. V roce 1293 došlo ke změně, která měla dějiny Pirny formovat více než sto let: český král Václav II. získal město i hrad. Pirna se stala českou – a zůstala jí až do roku 1405. Pro Pirňany to nebylo neštěstí. Čechy byly za svých králů z rodu Přemyslovců a později Lucemburků bohatou a mocnou zemí a Praha byla jedním z velkých měst Evropy. Obchodní město na hranici této země, na její nejdůležitější řece, mělo dobré vyhlídky. Jak Pirna tuto českou dobu prožívala, Vám povím v příští kapitole.
3. České město na Labi
Dobrých sto let, od roku 1293 do roku 1405, patřila Pirna k Českému království. Čeští králové věděli, co v tomto městě mají, a podporovali ho. V roce 1325 výslovně potvrdil český král Jan Lucemburský, zvaný Jan Slepý, výsady města, především cenné právo skladu. Jan je jednou z nejpestřejších postav středověku: rytířský král, který projížděl celou Evropou a přestože ve stáří oslepl, padl v roce 1346 v bitvě u Kresčaku ve Francii v první linii. Jeho syn Karel se jako Karel IV. stal římskoněmeckým císařem a učinil z Prahy skvělé sídelní město. V roce 1351 se v Pirně dokonce konal sněm knížat, setkání knížat pod Karlovým vedením, na němž se jednalo o sporech o Braniborskou marku. Pro venkovské město na Labi to byla velká čest. V této době vznikl také dominikánský klášter. Kolem roku 1300 se v Pirně usadili mniši řádu kazatelů, v roce 1307 je klášter poprvé zmíněn. Dominikáni byli žebravý řád, který ve městech kázal a vyučoval. Jejich klášterní kostel sv. Jindřicha je prostá dvoulodní síň s cennými nástěnnými malbami z počátku patnáctého století. Z klášterních budov se dochovala kapitulní síň a letní refektář; v klášterním dvoře dnes sídlí městské muzeum. Už v roce 1317 je v Pirně navíc zmiňována škola. Kolem roku 1400 se kraj ocitl v násilné době. Purkrabí z Donína, starý šlechtický rod se sídlem na hradě nad údolím Müglitz, vedli zatrpklou válku s míšeňským markrabětem. Tato donínská fejda začala podle tradice sporem při tanci v Drážďanech a přerostla v regulérní malou válku s přepady a obléháními. Nakonec Donínští přišli o všechno: jejich hrad byl dobyt, jejich panství rozbito. Míšeňský markrabě využil příležitosti k rozšíření své moci v celé oblasti a v letech 1404 a 1405 připadla Míšeňskému markrabství i Pirna. Od té doby byla Pirna míšeňským a později saským městem. Úplně vyřešena však otázka ještě nebyla: formálně zůstala Pirna lénem české koruny a teprve smlouva v Chebu v roce 1459 natrvalo upravila hranici mezi Saskem a Čechami – v hrubých rysech až dodnes. Hranice, kterou překračujete při výletu do Česka, se ve velké části vrací k této smlouvě. Pokud chcete, rád Vám o tom povím víc. Česká minulost zanechala v Pirně stopy, nejen v listinách. Úzké spojení přes řeku zůstalo zachováno, obchod i příbuzenství sahaly daleko do Čech. A když v sedmnáctém století museli evangeličtí Češi opustit svou vlast, našly tisíce z nich útočiště právě v Pirně – ale to je příběh pro pozdější kapitolu.
4. Právo skladu, lodníci a pískovec
V patnáctém a šestnáctém století prožívala Pirna svou nejbohatší dobu. Město bylo obchodním místem prvního řádu na Labi a kupci zbohatli. Právo skladu nutilo projíždějící lodě přirazit v Pirně a nabídnout své zboží. K tomu přibývala cla, trhy a peníze, které vozkové, voraři a lodníci nechávali v městských hostincích. V roce 1409 povolil zeměpán svobodný týdenní trh v sobotu. Po Labi tehdy pluly nákladní čluny, které po proudu unášel tok a proti proudu se musely pracně táhnout. Tuto práci dělali lidé, tahouni neboli Bomätscher, kteří s lany přes rameno chodili podél břehu a krok za krokem vlekli těžké čluny proti proudu. Byla to jedna z nejtěžších prací vůbec. Později tento úkol převzali koně. Cesty, po kterých chodili, tažné stezky, můžete na mnoha místech u Labské cyklostezky dodnes rozpoznat. Vedle obchodu přinášel Pirně bohatství i druhý poklad: pískovec. V lomech proti proudu, u Posty, Wehlenu, Rathenu a kolem samotné Pirny, se lámal pevný, dobře opracovatelný labský pískovec. Z Pirny odcházel na lodích do Drážďan, Míšně, Magdeburku, ba až do Hamburku a dál. Mnoho slavných staveb v severním Německu a dokonce v zahraničí je postaveno z pískovce z okolí Pirny. Lamači kamene a kameníci měli v Pirně zvláštní postavení a město se stalo centrem stavitelství. Byla zde stavební huť, tedy dílenské společenství kameníků a stavitelů, jejichž mistři byli žádáni daleko za hranicemi Pirny. Nejznámějším z nich byl Peter Ulrich, zvaný Peter z Pirny, který začal stavět velký městský kostel – o něm vyprávím ve zvláštní kapitole. Bohatství této doby je na Starém Městě vidět dodnes. Kupci si stavěli honosné domy s vysokými štíty, arkýři a především s portály se sedacími nikami: vchody do domů, v jejichž kamenném ostění jsou vlevo i vpravo zapracovány malé lavičky s umně tvarovanými mušlovými nikami. Tam sedávali páni domu a jejich rodiny, povídali si se sousedy a sledovali, co se děje na ulici. Pirna má jednu z největších sbírek takových portálů v celém Sasku. Obzvlášť krásný je portál domu Peter-Ulrich-Haus na náměstí, který si stavitel postavil sám v roce 1506 – platí za jeden z nejstarších a tvarově nejdokonalejších portálů se sedacími nikami v Sasku. V přízemí tohoto domu byla od roku 1572 první lékárna ve městě. Další krásný portál má dům Niedere Burgstraße 1, který stavitel Wolf Blechschmidt přestavěl kolem roku 1544, s poprsím mistra nad vchodem. Až se budete procházet Pirnou, všimněte si vchodů: téměř v každé uličce najdete takové kamenné sedačky, některé s erby, letopočty nebo nápisy. Vyprávějí o době, kdy byla Pirna sebevědomým, bohatým městem, které se chtělo s Drážďany klidně měřit.
5. Pirenské železo – Pirna a Bielatal
Jedna kapitola pirenských dějin vede přímo k Vašemu ubytování zde v Bielatalu. V horách jižně od Pirny, kolem Berggießhübelu, Bad Gottleuby a v údolí Biely, se od středověku těžila železná ruda – obzvlášť bohatý magnetovec. Z toho vznikla celá krajina hamrů, vysokých pecí a milířů. Železu z této oblasti se říkalo Pirnisch Eisen, pirenské železo, podle města, přes které se s ním obchodovalo a které ho spravovalo. V Berggießhübelu je těžba rudy listinně doložena poprvé v roce 1388. V údolích Gottleuby, Seidewitz a Biely vznikly v patnáctém a šestnáctém století četné hamry. Princip byl všude stejný: vodní kolo u potoka pohánělo přes dlouhou hřídel těžká kladiva, která kovala žhavé železo a zbavovala ho strusky. Vedle toho bylo zapotřebí obrovské množství dřevěného uhlí, které v lesích vyráběli uhlíři. A byli potřeba lidé: horníci, hamerníci, vozkové, uhlíři. Aby to všechno mohl spravovat a zdaňovat, zřídil zeměpán v roce 1472 v Pirně Železnou komoru (Eisenkammer), úřad příslušný pro celý pirenský železářský revír. Existovala až do roku 1686. Pirna tedy nebyla jen obchodním městem a centrem kamenictví, ale také hlavním městem raně průmyslové oblasti. Hammergut Neidberg, ve kterém bydlíte, patří přesně do tohoto příběhu. Poprvé je zmíněn v roce 1470 jako smedeberg, tedy Schmiedeberg, zvaný der Neytbergk. V roce 1548 a ještě v osmnáctém století je zapsán jako úřední hamr – hamr pod dohledem úřadu Pirna. V roce 1661 dostal Neidberg vysokou pec a patřil tak k vysokopecním místům pirenského železa. Biela, která dnes tak poklidně teče kolem domu, tehdy poháněla kola a hluk kladiv byl slyšet v celém údolí. Železo z revíru šlo do obchodu v podobě tyčového železa, plechů a nástrojů, část i ke zbrojířům. Úspěch měl své stinné stránky: vysoké pece a hamry spotřebovaly tolik dřeva, že lesy v okolí zůstaly holé. Nedostatek dřeva byl v osmnáctém století jedním z největších problémů kraje. K tomu přistoupila konkurence levnějšího železa z jiných oblastí a v devatenáctém století vytlačily moderní hutě na černé uhlí staré vysoké pece na dřevěné uhlí. Hamry v Bielatalu se postupně měnily v mlýny, pily a nakonec v obytné domy. Stopy však zůstaly dodnes: stará vysoká pec Brausenstein v údolí, zbytky strusky na březích, mlýnské náhony a jména mnoha domů. Pokud se o tom chcete dozvědět víc, zeptejte se mě na historii Hammergutu nebo Bielatalu – je tu ještě spousta příběhů, od pánů hamrů až po krále zmijí.
6. Johann Tetzel a dominikáni
Kolem roku 1465 se v Pirně narodil chlapec, jehož jméno mělo později stát v každé učebnici dějepisu: Johann Tetzel. Byl nejspíš synem zlatníka; na Schmiedestraße stojí takzvaný Tetzelův dům (Tetzelhaus), který platí za jeho rodný dům, i když to není úplně jisté. Tetzel studoval v Lipsku a tam vstoupil do dominikánského řádu – téhož řádu, který měl klášter i v Pirně. Byl nadaným, výmluvným kazatelem a církev ho nasadila na zvláštní úkol: kázání odpustků. Odpustek byl podle tehdejšího učení prominutím časných trestů za hříchy, tedy trestů, které musela duše po smrti odpykat v očistci. Dostávalo se ho za modlitby, poutě, dobré skutky – a právě také za peníze, které plynuly do církevních pokladen. V roce 1517 procházel Tetzel z pověření arcibiskupa Albrechta Mohučského středním Německem a propagoval velký svatopetrský odpustek, z něhož se měla mimo jiné financovat novostavba chrámu svatého Petra v Římě. Jeho kázání byla drastická: vykresloval muka zemřelých v očistci a sliboval vykoupení. Připisuje se mu slavné rčení: Jakmile peníz v truhlici zazvoní, duše z očistce vyskočí. Zda to řekl přesně takto, nevíme – vystihlo to však jádro toho, co mnoho lidí na tomto obchodu pobuřovalo. Jedním z nich byl mnich a profesor ve Wittenbergu: Martin Luther. Když lidé z Wittenbergu chodili k Tetzelovi kupovat odpustkové listy a pak věřili, že už nemusí konat pokání, napsal Luther 31. října 1517 svých 95 tezí proti odpustkům. Tím začala reformace, která Evropu navždy změnila. Tetzel odpustky hájil v protispisech, brzy se však stal terčem posměchu a dokonce ho opustila i vlastní církev. Stáhl se do lipského kláštera a zemřel tam v roce 1519, osamělý a zlomený. Podle tradice mu prý Luther krátce před jeho smrtí napsal útěšný dopis. V Pirně se na nejslavnějšího syna města nevzpomínalo rádo. V městském kostele byly po reformaci dokonce nástěnné malby, které se obchodu s odpustky vysmívaly; přetřeny byly až v roce 1708. Dnes se město k Tetzelovi staví klidněji: Tetzelův dům se ukazuje jako historická budova a na prohlídkách se jeho příběh vypráví jako součást velkých dějin reformace. Také pirenský dominikánský klášter se dostal pod palbu kritiky už před reformací. Měšťané i zeměpáni si stěžovali na způsob života některých mnichů a kolem roku 1500 se vedl dlouhý spor mezi klášterem a jednou pirenskou vdovou, který došel až ke klatbě. Když přišla reformace, neměl už klášter ve městě téměř žádnou oporu. Jak k tomu došlo, Vám povím v příští kapitole.
7. Reformace přichází do Pirny
Přestože Luther zveřejnil své teze v roce 1517 jen několik dní cesty odtud, dorazila reformace do Pirny až o dobrých dvacet let později. Důvodem byl zeměpán: vévoda Jiří Saský, zvaný Bradatý, vládl v Drážďanech a byl rozhodným Lutherovým odpůrcem. Dokud žil, zůstalo albertinské Sasko oficiálně katolické a kdo se hlásil k Lutherovu učení, riskoval potíže. Mnoho Pirňanů však s novými myšlenkami sympatizovalo. Už v roce 1511 veřejně kritizoval převora kláštera kazatel jménem Johann Styel. V roce 1537 hledala městská rada tajně ve Wittenbergu evangelického faráře – pro den, kdy se poměry změní. Zároveň byli do pirenského kláštera ubytováni mniši ze zrušeného kláštera Altzella, což napětí nijak nezmenšilo. 17. dubna 1539 vévoda Jiří zemřel. Jeho bratr a nástupce Jindřich Pobožný byl evangelík a teď šlo všechno velmi rychle. Město zvolilo farářem Antona Lauterbacha z Wittenbergu. Lauterbach byl Lutherovým blízkým důvěrníkem – patřil k mužům, kteří sedávali u Lutherova stolu a zapisovali jeho rozhovory. Tyto Řeči u stolu jsou dodnes důležitým pramenem o Lutherově myšlení a Lauterbach byl jedním z jejich nejpilnějších zapisovatelů. V červenci 1539 přišli do Pirny vizitátoři, tedy vyslanci, kteří uspořádali církevní život v novém duchu. Latinská mše a ušní zpověď byly zrušeny, večeře Páně se podávala pod obojí způsobou, tedy chléb i víno pro všechny věřící. 25. července 1539 Lauterbach poprvé křtil podle luterského řádu. Stal se superintendentem, tedy vedoucím duchovním pro celé okolí, a zůstal jím až do své smrti v roce 1569 – třicet let, během nichž utvářel církevní život v Pirně. Pro dominikánský klášter to byl konec. V roce 1540 rozhodly zemské stavy o zabavení klášterních statků. Mniši směli zůstat, ale noví už nepřibývali. V roce 1542 žili v klášteře už jen čtyři mniši, v roce 1548 poslední zemřel nebo odešel. V roce 1552 byly budovy prodány pirenským měšťanům. Klášterní kostel pak dlouho sloužil světským účelům a teprve ve dvacátém století se opět stal Božím domem – od roku 1957 je znovu katolickým kostelem. Reformace nezměnila jen bohoslužby. Školy byly nově uspořádány; v roce 1555 vznikla v Pirně dívčí škola, Mägdleinschule u náměstí Kirchplatz, jejíž budova stojí dodnes. Péče o chudé a nemocné, kterou dříve zajišťovaly kláštery a bratrstva, přešla na město. A velký městský kostel, který se začal stavět ještě jako katolický, byl nyní dokončen jako evangelický – s obrazovým programem, na kterém se podílel sám Lauterbach. O tom Vám povím v příští kapitole.
8. Kostel Panny Marie – nebe z kamene
Kdo v Pirně vstoupí do městského kostela St. Marien, nevědomky zakloní hlavu. Nad prostorem se klene klenba, která vypadá jako kamenná síť, jako úponky a větve, které vyrůstají z pilířů. Kostel Panny Marie je jedním z nejkrásnějších pozdně gotických kostelů v Sasku a vypráví mnoho o bohatství a ctižádosti města kolem roku 1500. Kostel zde stál už ve třináctém století. Věž byla postavena v letech 1466 až 1479; je starší než dnešní síň, a protože se později změnily plány, vězí dnes části věže uvnitř kostela. V roce 1502 začal pirenský stavitel Peter Ulrich, zvaný Peter z Pirny, se stavbou velkého halového kostela. V halovém kostele jsou všechny lodě stejně vysoké, takže vzniká široký, světlý prostor. Peter Ulrich zemřel v roce 1513 nebo 1514 a jeho nástupce Markus Ribisch stavěl dál, dokud kolem roku 1523 nedošly peníze. Pak stavba odpočívala přes deset let. Teprve od roku 1537 se pod vedením Wolfa Blechschmidta pokračovalo; klenba byla uzavřena v letech 1544 a 1545 a v roce 1546 byl kostel dokončen. S délkou 65 metrů a šířkou 35 metrů patří po Görlitzu a Annabergu-Buchholzi k největším halovým kostelům v Sasku. Klenbu nese osm štíhlých osmibokých pilířů. Nad chórem uvidíte klenbu s motivem rybích měchýřů, na jiných místech žebra, která se spirálovitě vinou nebo vypadají jako hoblovačky, a dokonce žebra ve tvaru větví. Pod těmito větvovými žebry se skrývají dvě kamenné postavy, Divý muž a Divá žena – malý objev pro pozorné návštěvníky. Zvláštností je však výmalba klenby. Vznikla v letech 1545 a 1546, tedy právě v době, kdy byla v Pirně zavedena reformace. Malíři, mezi nimi patrně Jobst Dorndorff, si vzali za předlohu dřevořezy Lutherovy bible z roku 1532 a namalovali na strop biblické výjevy, k tomu ctnosti, hrající si děti a bájné bytosti. Na obrazovém programu se podílel první evangelický farář Anton Lauterbach. Některé obrazy mají jasné poselství: Luther a Melanchthon se objevují jako evangelisté a vlci s biskupskými mitrami představují papežství, tak jak ho viděli reformátoři. Strop tak můžete číst i jako kamenné a malované vyznání nové víry. Nádherné je i vybavení. Kazatelna vznikla kolem roku 1520. Křtitelnice z roku 1561 má podstavec, kolem něhož si hraje, šplhá a pere se dvacet šest malých dětských postaviček – mnozí návštěvníci se před ní s úsměvem zastaví. Velký pískovcový oltář vytvořili bratři Michael a David Schwenkeové na začátku sedmnáctého století; je asi deset metrů vysoký a uprostřed ukazuje Kristovo zmrtvýchvstání. Věž nese barokní báň. Až do počátku dvacátého století bydlel nahoře věžný, který vyhlížel požáry a troubil hodiny; jeho byt si dnes můžete prohlédnout. A od roku 1994 visí ve věži jediná sedmihlasá zvonová souprava saské zemské církve. Až budete v Pirně, udělejte si na tento kostel čas – i na výhled z věže přes střechy Starého Města až k Labským pískovcům.
9. Pevnost Sonnenstein a pirenská bída
Vysoko nad Starým Městem trůní zámek Sonnenstein. Ze středověkého hradu udělal vévoda Mořic Saský od roku 1544 moderní zemskou pevnost s baštami a valy, které měly odolat dělům nové doby. Už o několik let později se musela osvědčit: v roce 1547, ve šmalkaldské válce, přečkal Sonnenstein obléhání. V sedmnáctém století byla pevnost dále posílena. Pak přišla třicetiletá válka. Zpočátku byla Pirna bojů ušetřena, válka však přišla do města jiným způsobem. V Čechách postavil císař po vítězství nad protestantskými stavy evangelické věřící před volbu: stát se katolíky, nebo opustit zemi. Mnoho tisíc jich odešlo do exilu a blízké, evangelické Sasko bylo prvním cílem. Kolem roku 1629 žilo v Pirně přes dva tisíce českých exulantů pro víru, obrovské číslo na město této velikosti. Byli mezi nimi šlechtici, duchovní, řemeslníci i sedláci. Přinesli s sebou dovednosti a kontakty, ale také nouzi, a město se o ně muselo postarat. Nejtěžší ránu zažila Pirna v roce 1639. Sasko v roce 1635 změnilo strany a uzavřelo mír s císařem – tím se Švédové, dřívější spojenci, náhle stali nepřáteli. Švédské vojsko pod polním maršálem Johanem Banérem vtáhlo do Saska. 23. dubna 1639 Švédové město ztekli. To, co následovalo, vešlo do dějin jako pirenská bída (Pirnaisches Elend): plenění, násilí, mučení, požáry. Zhruba šest set obyvatel přišlo o život. Pevnost na Sonnensteinu však vydržela; Švédové ji měsíce marně obléhali. Jeden muž se v této době stal hrdinou města: lékárník Theophilus Jacobäer. Vyjednával s okupanty a dosáhl toho, že město nebylo zcela vypáleno. Pirna ho dodnes uctívá jako svého zachránce a jeho příběh vypráví jedna místní divadelní hra. Celý příběh pirenské bídy se ztečením, obléháním a zachráncem Vám rád podrobně povím, pokud se zeptáte – je to jedna z nejdojemnějších kapitol zdejšího kraje. Po válce byla Pirna na dně. Počet obyvatel silně klesl, mnoho domů stálo prázdných nebo bylo zničeno, město bylo hluboce zadlužené. Obnova trvala desetiletí. Pevnost Sonnenstein byla zhruba od roku 1670 dále rozšiřována podle nejnovějších poznatků pevnostního stavitelství. Povodeň na Labi v lednu 1651, která zaplavila náměstí, život neusnadnila. A sotva se město vzpamatovalo, stály války počátku osmnáctého století, především Velká severní válka Augusta Silného, znovu spoustu peněz: kolem roku 1707 měla Pirna přes sto tisíc tolarů dluhů. Barokní doba však přinesla do města i lesk – o tom v příští kapitole.
10. Barokní Pirna
knížecí svatba a Canaletto: Na konci léta 1719 byla Pirna na několik dní dějištěm jedné z největších slavností, jaké kdy Sasko vidělo. Kurprinc Fridrich August, syn Augusta Silného, se ve Vídni oženil s císařskou dcerou Marií Josefou. Svatba měla zpečetit spojení Saska s rodem Habsburků a posílit Augustovy nároky. Když nevěsta přijela do Saska, začaly v Pirně oslavy. Odtud jel mladý pár v nádherné gondole po Labi do Drážďan, doprovázen celou flotilou ozdobených lodí – vodní přehlídka, kterou začaly týdny trvající svatební slavnosti. V Drážďanech následovaly ohňostroje, opery, lovy a turnaje pojmenované podle planet. V roce 2019, o tři sta let později, byla tato plavba z Pirny do Drážďan s historickými gondolami znovu inscenována. O něco více než třicet let později přišel do Pirny host, kterému město vděčí za svůj nejslavnější obraz. Bernardo Bellotto, synovec benátského malíře Canaletta a sám známý pod tímto jménem, byl dvorním malířem v Drážďanech. V letech 1753 až 1755 namaloval jedenáct velkých vedut Pirny a Sonnensteinu. Zobrazil město s přesností srovnatelnou s fotografií: domy na náměstí s každým oknem, kostel Panny Marie, pevnost na skále, Labe s loděmi, lidi při jejich práci. Nejslavnější z těchto obrazů ukazuje pirenské náměstí. Když dnes stojíte na náměstí, poznáte malbu téměř dům po domu. Budova Markt 7, v níž dnes sídlí turistické informační centrum, se proto jmenuje Canalettohaus. Pochází z první poloviny šestnáctého století, má vysoký třípodlažní štít, gotické kružby v oknech a uvnitř gotické nástěnné malby. Bellottovy obrazy dnes visí v Drážďanech v Galerii starých mistrů a v dalších muzeích. V Pirně vede Canalettova stezka (Canalettoweg) k místům, odkud maloval, a na tabulích můžete obraz porovnat s dnešním pohledem. Pirna osmnáctého století už nebyla bohatým obchodním městem jako před dvěma sty lety. Obchod na Labi upadl, právo skladu ztrácelo význam a války zanechaly dluhy. Zato přicházela nová řemesla. V 50. letech 18. století se navíc začalo město vybavovat podzemní kanalizací, takzvanou Stadtschleuse, která byla nakonec dva kilometry dlouhá – pozoruhodný výkon pro malé město. V roce 1774 vznikly první manufaktury, kartounky, v nichž se potiskovaly bavlněné látky. Klidná doba, kterou Bellotto maloval tak vesele, však už byla pryč, když své obrazy dokončil: na konci léta 1756 stála před branami pruská armáda a na náhorních plošinách nad Pirnou začala jedna z nejdramatičtějších kapitol saských vojenských dějin.
11. Tábor u Pirny 1756 a Napoleon 1813
Koncem srpna 1756 vpadl pruský král Fridrich II. bez vyhlášení války do Saska. Saská armáda byla malá, asi osmnáct tisíc mužů, a v otevřené bitvě neměla šanci. Proto se stáhla do přírodní pevnosti: na náhorní plošinu (Ebenheit) mezi Pirnou a Königsteinem, u Struppen a Thürmsdorfu, vysočinu, kterou ze tří stran chrání strmé skály a Labe. Pevnosti Sonnenstein a Königstein kryly boky. Tam, jak se doufalo, vydrží, dokud nepřijdou na pomoc rakouská vojska. Tábor u Pirny se stal pastí. Prusové ho obklíčili a zásoby vystačily jen na několik týdnů. Vojáci hladověli, koně umírali. Rakouské vojsko, které mělo přijít na pomoc, bylo zastaveno u Lovosic v Čechách. V noci na 13. října se Sasové pokusili probít po lodním mostě na druhý břeh Labe, ale v dešti a v bahně pod Liliensteinem pokus uvázl. 14. října kapitulovala pevnost Sonnenstein. 16. října 1756 se vzdala celá armáda. Fridrich nechal saské vojáky násilím zařadit do pruských pluků – postup, který i tehdy platil za nehorázný. Mnozí při nejbližší příležitosti dezertovali a probili se k Rakušanům. Saský král August III. směl odjet do Polska. Na náhorní plošině dnes na tábor upomínají pamětní kameny. O dva roky později, v roce 1758, obléhala rakouská a říšská vojska pruskou posádku na Sonnensteinu, která 5. září kapitulovala. Poté byla pevnost rozbořena, tedy učiněna nepoužitelnou. O půl století později přišla válka do Pirny znovu, s nejmocnějším mužem Evropy. V roce 1813, po nezdařeném ruském tažení, bojoval Napoleon v Sasku o svou vládu. Pirna ležela na silnici do Čech, odkud přicházely armády spojenců. Napoleon se v září 1813 sám zdržoval v Pirně a nechal Sonnenstein ještě jednou upravit na pevnost. Pro lidi tam nahoře to byla katastrofa – o tom za chvíli víc. V okolí Pirny, u Chlumce a Nakléřova za hranicí, se v těch týdnech zuřivě bojovalo a i přes Bielatal táhli vojáci a kozáci. U Napoleonova kamene (Napoleonstein) u Langenhennersdorfu, zcela ve Vaší blízkosti, prý byl sám Napoleon – pověst vypráví, že ho tam dělová koule jen těsně minula. Na podzim 1813 mimochodem navštívil město i Johann Wolfgang von Goethe. Po bitvě národů u Lipska v říjnu 1813 skončila Napoleonova vláda nad Německem. Pro Pirnu začala klidnější doba – a na Sonnensteinu zcela nová kapitola, která vlastně začala už v roce 1811.
13. Průmyslové město na Labi
V devatenáctém století se Pirna proměnila z tichého zemědělsko-měšťanského městečka v průmyslové město. Na počátku stála doprava. V roce 1837 vypluly na Labe první parníky a 31. července 1848 byla otevřena železnice z Drážďan do Pirny, brzy nato prodloužená údolím Labe až do Čech. Klasicistní nádraží svědčilo o sebevědomí města. Poprvé teď přijížděli i výletníci ve velkém počtu: Pirna se stala výchozím bodem pro túry do Saského Švýcarska. Politicky to byla bouřlivá doba. V revolučním roce 1848 zastupoval přírodovědec Emil Adolf Roßmäßler volební obvod Pirna v prvním německém parlamentu ve frankfurtském kostele sv. Pavla (Paulskirche). Když v roce 1849 vypuklo v Drážďanech květnové povstání, vydali se tam i pirenští měšťané; jednoho z nich zabili pruští vojáci. Povodeň na Labi z března 1845, takzvaná saská potopa, zaplavila Staré Město. Pak přišly továrny. V roce 1862 byl postaven smaltovací závod, následovalo strojírenství, sklárna, továrna na buničinu a v roce 1909 závod na umělé hedvábí, který po desetiletí zůstal jedním z největších zaměstnavatelů ve městě. Pískovcové lomy dál dodávaly kámen do celého světa a po Labi pluly nákladní čluny. V roce 1875 byl v Pirně dokončen první pevný most přes Labe, pískovcový most, který spojil Pirnu s Copitz na druhém břehu. V roce 1859 se na náměstí rozsvítila první plynová lucerna, v roce 1861 bylo založeno městské muzeum, v roce 1912 začala veřejná dodávka elektřiny. Pirna se navíc stala posádkovým městem. Mezi lety 1887 a 1906 vznikla velká kasárna, Šedá a Červená kasárna, a vojáci utvářeli obraz města. Počet obyvatel silně rostl: kolem roku 1800 žilo v Pirně asi pět tisíc lidí, v roce 1890 to bylo téměř čtrnáct tisíc. Připojením obcí v letech 1922 a 1923, především Copitz na pravém břehu Labe, stoupl počet na více než třicet tisíc. Od roku 1924 byla Pirna městem vyňatým z okresu. Dělnictvo bylo početné a politicky bdělé. V říjnu 1923, v době velké nouze a inflace, potlačil Reichswehr stávku; byli přitom zastřeleni dva mladí dělníci. Těžké neštěstí přinesla povodeň roku 1927, kdy se Gottleuba a Seidewitz po bouřce vylily z břehů; jen v Neundorfu zemřelo devět lidí, celkem jich bylo třináct. Od roku 1928 jezdily první městské autobusy. Pirna byla v těchto letech typickým saským průmyslovým městem: rušná, hlučná, s kouřícími komíny u Labe a se Starým Městem, které se pomalu dostávalo do stínu nových čtvrtí. O těžkých letech, která teď přišla, Vám budu vyprávět v poslední kapitole.
14. Válka, NDR, převrat a povodeň
V březnu 1933 získala NSDAP v oblasti kolem Pirny přes čtyřicet procent hlasů. Už 9. března hořely na Breite Straße knihy a začalo pronásledování politických odpůrců. Za pogromové noci v listopadu 1938 byly i v Pirně zničeny židovské obchody. Co se dělo na Sonnensteinu v letech 1940 a 1941, jsem Vám vyprávěl v kapitole o ústavu smrti. V posledním roce války přišly bomby. 19. dubna 1945 zaútočily bombardéry cíleně na most přes Labe a na železniční zařízení; zemřelo přes dvě stě lidí. 8. května 1945 vstoupila do Pirny Rudá armáda. Celkem oplakávalo město ve válce zhruba tři a půl tisíce mrtvých, většinou vojáků na frontách. Staré Město však na rozdíl od Drážďan zůstalo z velké části zachováno. Po válce patřila Pirna k sovětské okupační zóně a pak k NDR. Velké podniky byly vyvlastněny a staly se národními podniky, například závod na umělé hedvábí. Nedaleko, u Königsteinu, začala Wismut těžit uran a do kraje se přistěhovaly tisíce dělníků. Pro ně vzniklo v letech 1965 až 1983 na výšině nad městem velké sídliště Sonnenstein z panelových domů. Staré Město naproti tomu chátralo. Na údržbu starých domů chyběly peníze a materiál, mnohé stály prázdné, střechy zatékaly, některé budovy musely být strženy. Koncem 80. let byla situace dramatická: část historické zástavby se zdála ztracená. Pokojná revoluce roku 1989 přišla právě včas. Od roku 1990 začala rozsáhlá sanace, s dotacemi, velkým nasazením občanů a řemeslníky, kteří se znovu učili starým technikám. Dům po domu byl zachráněn. Dnes platí pirenské Staré Město za jeden z nejkrásnějších souborů v Sasku. V roce 1997 se Pirna stala velkým okresním městem, v roce 1999 byl uveden do provozu druhý most přes Labe a v roce 2005 dostalo město napojení na dálnici do Prahy. Od roku 2008 je Pirna sídlem zemského okresu Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory – okresní úřad sídlí částečně na Sonnensteinu. Labe však městu připomnělo i svou sílu. V srpnu 2002 stoupla řeka na rekordní stav, který překonal všechny dosavadní povodně. Staré Město stálo metry pod vodou, obchody, byty i dílny byly zničeny, právě zrenovované domy byly znovu poškozeny. V červnu 2013 následovala další velká povodeň. Na mnoha domech ukazují značky, jak vysoko voda sahala – vyplatí se na ně při procházce dávat pozor. Pirna se pokaždé znovu postavila na nohy. Dnes zde žije kolem čtyřiceti tisíc lidí. Staré Město s portály se sedacími nikami, kostel Panny Marie, Canalettohaus a výhled ze Sonnensteinu přes Labe dělají z Pirny místo, kde můžete na několika stech metrech zažít téměř osm set let historie. A pro Vás v Bielatalu je to opravdu blízko: sotva dvacet minut autem nebo autobusem, který staví přímo před domem.
Stav k: 10/2026
Zeptejte se TOURstena na víc
TOURsten Vám rád vypráví dál, najde vhodnou túru a naplánuje s Vámi den dovolené – zdarma a v sedmi jazycích.
Zeptat se TOURstena