Deutsch · English · Français · Čeština · Nederlands · Polski · Italiano
Hornictví
Kolem Bielatalu se po staletí těžilo – a každý revír dobýval něco jiného: v Berggießhüblu železnou rudu, „Pirnisch Eisen“ (pirenské železo), které se kovalo v hamrech na Biele, i tady na Hammergutu; v Altenbergu a Zinnwaldu po více než 550 let cín; na Děčínském Sněžníku v Čechách až do roku 1993 kazivec; a hned vedle v Leupoldishainu těžil za NDR Wismut uran. O každém revíru Vám mohu něco vyprávět.
Berggießhübel a pirenské železo
V Berggießhüblu, čtvrt hodiny od nás, je těžba rudy listinně doložena poprvé roku 1388 – kdy skutečně začala, nikdo přesně neví. Těžil se magnetit a železo z něj platilo v 16. století jako „Pirnisch Eisen“ za kvalitní zboží: Kronikář Petrus Albinus napsal roku 1589, že nejvýtečnější železo se vyrábí v Lauensteinu a Berggießhüblu. Prodávalo se přes železářskou komoru v Pirně, která měla v letech 1472 až 1686 obchodní monopol. Své jméno má obec podle sléváren (Gießhütten), v nichž se ruda tavila.
Doba rozkvětu kolem roku 1600
Kolem roku 1600, před třicetiletou válkou, bylo v okolí Berggießhüblu v provozu asi 90 dolů, štol a šachet s přibližně 300 horníky; důlní mapa z roku 1607 uvádí jen samotných dolů 51. Přes 40 hamrů a sléváren zpracovávalo rudu až na 1.000 tun železa ročně. Třicetiletá válka přinesla úpadek.
Od rudy k hamru v Bielatalu
Ruda z Berggießhüblu putovala po starých železných cestách do Bielatalu, kde Biela poháněla vodní kola vysokých pecí a hamrů: Oberhütte u Rosenthalu, Brausenstein, Neidberg, Reichstein a níže Hütten. Vysoká pec Brausenstein z roku 1693 stojí dodnes – jediná dochovaná vysoká pec celého revíru pirenského železa, jen kousek proti proudu od nás. A náš dům nese hornictví i ve svém jménu: V roce 1792 obdržel hamerník Andreas Lugur z Lohmenu povolení zřídit na „Hammer-Wercks-Stätte des Hammergutes Neidberg“ (místě hamru statku Hammergut Neidberg) hamr na nástroje, železo a zbraně.
Dělové koule a umělecká litina
Kolem roku 1520 začal Hans Rabe v Giesensteinu u Berggießhüblu odlévat železo do forem – to se považuje za začátek saské umělecké litiny; v roce 1541 přesunul svou slévárnu do Hütten v Bielatalu. Odlévaly se i dělové koule: Vysoká pec Brausenstein dodávala v roce 1704 dělové koule do zbrojnice v Drážďanech.
Štola Marie Louise a konec v Berggießhüblu
Od roku 1726 raželi horníci do hory dědičnou štolu Friedrich-Erbstolln; kolem roku 1870 ji magdeburský průmyslník Hermann Gruson přejmenoval podle své nejstarší dcery na „Marie Louise Stolln“. Za Grusona nastal ještě jednou krátký rozkvět – v nejlepším roce 1875 kolem 14.000 tun rudy –, ale v roce 1892 bylo ložisko vyčerpáno. Poslední průzkumné pokusy skončily v roce 1942. Dnes je štola přístupným dolem pro návštěvníky a ve starých chodbách zimují netopýři.
Od dolu k lázním
V roce 1717 objevili v Berggießhüblu železitý a sirný pramen, v roce 1722 vznikly lázně Johann-Georgen-Bad – voda vytékala z jedné hornické štoly. Tak se z horního města postupně staly lázně; titul „Kurort Berggießhübel“ (lázně Berggießhübel) nese dodnes.
Altenberg, cín a propadlina
Kolem roku 1440 našli čeští horníci z Krupky u Altenbergu cín, v roce 1451 obdržela obec městská práva. Přes 550 let se vyhlubovalo ložisko „Zwitterstock“ – až se v roce 1620 hora propadla: Tak vznikla altenberská propadlina Pinge, dnes asi 400 metrů široká a dobrých 150 metrů hluboká. Celkem se z hory vytěžilo zhruba 37 milionů tun rudy a více než 100.000 tun cínu. Dne 28. března 1991 vyjel „poslední vozík“ – od té doby je konec.
Zinnwald a světové dědictví
V Zinnwaldu se od 15. století těžil cín, později také wolfram a od roku 1890 slída obsahující lithium, která se podle obce nazývá „cinvaldit“. Od roku 1992 lze ve štole pro návštěvníky „Vereinigt Zwitterfeld“ sfárat pod zem. Od 6. července 2019 patří hornická krajina Altenberg-Zinnwald – propadlina, prádlo cínové rudy, šachta Arno-Lippmann-Schacht – ke světovému dědictví UNESCO Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří, stejně jako středověký stříbrný důl v Dippoldiswalde a na české straně hornická kulturní krajina Krupka s Komáří vížkou.
Kazivec na Děčínském Sněžníku
Děčínský Sněžník je pískovcová hora, nikoli rudná – a přesto se na jeho úpatí až do roku 1993 těžilo, a to kazivec. V roce 1953 byla jižně od vesnice Sněžník (Schneeberg) nalezena žíla; od roku 1955 až do konce roku 1993 horníci vytěžili zhruba 203.000 tun fluoritové rudy a vyrazili přitom 21 kilometrů štol. Při těžbě narazili v 80. letech na přirozené jeskyně v pískovci, fluoritové jeskyně – od roku 1999 přírodní památku, kterou lze navštívit jen několik dní v roce po přihlášení.
Uran v Leupoldishainu
Mezi Königsteinem a Bielatalem, v Leupoldishainu, ležel uranový důl SDAG Wismut, důlní podnik Königstein: V roce 1961 začal průzkum, v roce 1963 bylo nalezeno ložisko v pískovci a od roku 1967 se těžilo. Občas tu pracovalo přes 2.200 lidí a do konce roku 1990 se nashromáždilo zhruba 18.000 tun uranu. Pro vesnici to mělo následky: Přírodní divadlo z roku 1959 muselo kvůli těžbě zavřít už v roce 1964.
Stav k: 10/2026
Zeptejte se TOURstena na víc
TOURsten Vám rád vypráví dál, najde vhodnou túru a naplánuje s Vámi den dovolené – zdarma a v sedmi jazycích.
Zeptat se TOURstena